Pohlednice z historie: 1971 Stewart podruhé šampiónem

Závěr tragické sezóny 1970 pasoval do role hlavního favorita stáj Ferrari, jejíž jezdci zvítězili ve čtyřech z posledních pěti velkých cen uplynulého roku. Konstruktér Ferrari Mauro Forghieri během zimní přestávky zapracoval na vylepšení vozu, který vyjel v nové modifikaci 312B2. Jezdeckou dvojici nadále tvořili Jacky Ickx a Clay Regazzoni. Třetí pilot italské automobilky Ignazio Giunti v lednu smrtelně havaroval při závodě sportovních vozů v Buenos Aires po kolizi s Jeanem-Pierrem Beltoisem. Scuderia na jeho místo angažovala v Itálii narozeného Američana Maria Andrettiho.
Velké naděje vzbuzoval také tým Kena Tyrrella, který na konci minulého roku představil vůz vlastní konstrukce. Nový Tyrrell se v rukou Jackieho Stewarta okamžitě zařadil mezi nejrychlejší, monopost však prozatím postrádal spolehlivost. Týmovým kolegou mistra světa z roku 1969 zůstal Francouz Francois Cevert.
V roli obhájce obou mistrovských titulů nastupoval tým Lotus, který se však ještě nedokázal zcela vzpamatovat z tragické smrti Jochena Rindta. Do kokpitů vylepšených monopostů typu 72 usedli nadějní, ale zatím nepříliš zkušení mladíci Emerson Fittipaldi a Reine Wisell. Stáj Lotus navíc plýtvala časem i prostředky při vývoji vozu poháněného plynovou turbínou Pratt&Whitney. Lotus se konceptem turbínového pohonu zabýval již od roku 1968, kdy jej vyzkoušel při závodě 500 mil Indianapolis. Chapman spatřoval hlavní výhodu turbíny ve vyšším výkonu a jednodušším uspořádání oproti klasickým pístovým motorům. Žíznivá turbína na druhou stranu vyžadovala velkou zásobu paliva a chybějící motorová brzda si vynutila odolnější mechanické brzdy. Jezdci navíc značně ztěžovala práci zpožděná akcelerace. Turbínou poháněné Lotusy se nakonec úspěchů nedočkaly, a tak se na startu velkých cen objevily jen třikrát.
Tým March se po okázalé loňské premiéře dostal do finančních potíží. Stáj opustili zkušení jezdci Chris Amon a Jo Siffert, a tak se týmovou jedničkou stal Ronnie Peterson. Talentovaný Švéd usedl do kokpitu nového modelu 711, který si zásluhou nezvykle umístěného předního křídla vysloužil přezdívku „servírovací stolek“. Nedostatek financí tým vyřešil v té době nevídaným, ale dnes naprosto běžným způsobem – za volanty dalších vozů se posadili ti jezdci, kteří si za start zaplatili. Monoposty March si navíc objednala celá řada soukromníků, například tým Franka Williamse.
Jo Siffert doplnil u BRM svého soupeře ze závodů sportovních vozů Pedra Rodrigueze. Chris Amon zamířil k Matře. Stal se tak kolegou Jeana-Pierra Beltoiseho, který se v průběhu celé sezóny potýkal s následky kolize, při níž v lednu zahynul Ignazio Giunti. Francouz byl uznán vinným za způsobení této havárie, a tak na několik závodů přišel o svoji závodnickou licenci.
Jack Brabham se po ukončení aktivní jezdecké kariéry uchýlil do ústraní a vedení svého týmu svěřil konstruktérovi Ronu Tauranacovi. Tým posílil exmistr světa Graham Hill, jehož bývalý zaměstnavatel Rob Walker ukončil činnost svého soukromého týmu a spojil síly se stájí Johna Surteese.
V čele týmu McLaren stanul po tragické smrti Bruce McLarena jeho společník Teddy Mayer. Hlavní jezdeckou oporou stáje zůstal Dennis Hulme.

K významným změnám došlo na poli pneumatik. Doposud používané pláště s nízkoprofilovým vzorkem nahradily pneumatiky se zcela hladkým povrchem. Britská společnost Dunlop se rozhodla opustit formuli 1, a tak její bývalý spojenec Tyrrell uzavřel smlouvu s Goodyearem. Druhým dodavatelem pneumatik pro formuli 1 zůstal americký konkurent Goodyearu Firestone.

Mistrovskou sezónu 1971 tvořilo po vypadnutí Velkých cen Belgie a Mexika pouze 11 závodů. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do šampionátu se započítávalo jen 5 nejlepších výsledků z úvodních 6 závodů a 4 nejlepší výsledky ze zbývajících 5 podniků. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1971

Prvním podnikem ročníku 1971 byla březnová Velká cena Jihoafrické republiky. Jackie Stewart, který v Kyalami před zahájením sezóny absolvoval rozsáhlé testy nových pneumatik, vybojoval v kvalifikaci pole position před Amonem, jenž v lednu zvítězil v nemistrovském závodě v Argentině. Poslední místo v první řadě si zajistil Regazzoni. Po startu závodu vyrazil Regazzoni do vedení před Fittipaldim a Ickxem, zatímco Stewart se propadl až na 7. pozici. Amon zaznamenal ještě větší pokles – po prvním kole byl až čtrnáctý. Hulme se v úvodní části závodu probojoval na druhou pozici a v 17. kole předjel i vedoucího Regazzoniho. Novozélanďan v čele vydržel až do 76. kola, kdy musel k mechanikům kvůli poruše zavěšení. Vedení tak převzal Andretti s Ferrari, který si dojel pro své první vítězství ve formuli 1. Stewart se nakonec dokázal probojovat až na druhé místo a jako třetí byl v cíli odmávnut Regazzoni.

Během šestitýdenní přestávky před Velkou cenou Španělska se konaly hned tři nemistrovské závody. V Závodě šampiónů v Brands Hatch nasadil Lotus poprvé vůz poháněný turbínou, pro vítězství si ale dojel Regazzoni. Z dalšího vítězství se Ferrari těšilo po Questor Grand Prix v Ontariu, kde triumfoval Andretti. Poslední nemistrovský podnik v Oulton Parku ovládl v řídkém startovním poli Rodriguez s BRM. Všechny jarní závody tak skončily vítězstvím vozů s dvanáctiválcovými motory. Podobně se situace vyvíjela v kvalifikaci v barcelonském Montjuich Parku, kde první tři pozice obsadili Ickx, Regazzoni a Amon. Ickx po startu závodu uhájil čelní pozici, za jeho záda se ale protlačil Stewart. V 6. kole pilot Tyrrellu Belgičana předjel a ujal se vedení. Za vedoucí dvojicí ve 3. kole Amon předjel třetího Regazzoniho. Švýcar nakonec po 12 kolech odstoupil po poruše motoru. Na 4. pozici tak postoupil Rodriguez před Andrettim a Hulmeem. V čele jedoucí Stewart mezitím začal zvyšovat svůj náskok. V polovině závodu odstoupil kvůli poruše motoru pátý Andretti. Pořadí na bodovaných místech se od té chvíle již nezměnilo. V závěru závodu se Ickx znovu přiblížil vedoucímu Stewartovi, skotský závodník se ale nenechal ohrozit a vybojoval první vítězství pro vůz Tyrrell v mistrovství světa formule 1.

Mezi závody ve Španělsku a Monaku byla opět pětitýdenní mezera, kterou vyplnila nemistrovská International Trophy v Silverstone. Po Stewartově havárii zde zvítězil Graham Hill s Brabhamem. Na start Velké ceny Monaka organizátoři připustili jen 18 nejrychlejších jezdců z kvalifikace. Mezi pětici nešťastníků, kteří neprošli kvalifikací, se vinou technických problémů zařadil i Mario Andretti s Ferrari. Opačný konec kvalifikačního pořadí ovládli Stewart a Ickx. Po startu závodu vedl Stewart před Siffertem a Ickxem. Pětinásobný monacký vítěz Graham Hill se ve 2. kole dopustil chyby a havaroval. O 2 kola později narazil do svodidel také druhý pilot Brabhamu Tim Schenken, když se vyhýbal Cevertovi, který se potýkal s porouchaným motorem. Oba závodníci byli schopni pokračovat, Cevert však vzápětí havaroval a závod pro něho definitivně skončil. Stewart postupně v čele zvyšoval náskok, pozornost však upoutal především Peterson, který ve 30. kole předjel Ickxe a o kolo později zdolal i druhého Sifferta. Pilot BRM později odstoupil po poruše motoru. Pořadí na čelních pozicích se poté ustálilo až do cíle závodu, a tak mohl Stewart v jubilejním dvoustém závodě mistrovství světa formule 1 slavit další vítězství před Petersonem a Ickxem.

Zrušení Velké ceny Belgie v důsledku nevyhovujících bezpečnostních opatření okruhu ve Spa-Francorchamps zapříčinilo další dlouhou pauzu v kalendáři velkých cen. Někteří závodníci využili měsíce volna k účasti v nemistrovském závodě na Hockenheimringu (zvítězil zde Jacky Ickx), zatímco jiní dali přednost startu v Le Mans či CanAm sérii. Na startu Velké ceny Nizozemska chyběl kvůli zranění z dopravní nehody Emerson Fittipaldi. Tým Lotus poprvé nasadil vůz poháněný turbínou Pratt&Whitney. Do jeho kokpitu usedl debutant Dave Walker. V kvalifikaci zaznamenal nejrychlejší čas Ickx před Rodriguezem a Stewartem. V den závodu bylo deštivo. Po startu vedl Ickx před Rodriguezem, Stewartem a Amonem, který již ve 2. kole po smyku skončil mimo trať. O kolo později předvedl hodiny také Stewart a propadl se až na 8. místo. Na třetí pozici tak postoupil Regazzoni. Premiéra turbínového Lotusu neměla dlouhého trvání, neboť nezkušený Dave Walker po startu z 22. pozice již v 7. kole havaroval. V čele bojující Ickx a Rodriguez mezitím začali svým pronásledovatelům ujíždět. Jejich souboj trval po většinu závodu, v závěru si však Ickx vybudoval téměř osmisekundový náskok a dojel si pro vítězství. Jako třetí do cíle dorazil se ztrátou celého kola Regazzoni. Vedoucí jezdec průběžného pořadí Stewart dokončil deštivý závod v Zandvoortu až na jedenáctém místě.

Velká cena Francie v roce 1971 poprvé zavítala na autodrom v Le Castellet, pojmenovaný po výrobci aperitivů Paulu Ricardovi, který financoval jeho výstavbu. Jednalo se o první moderní okruh nové generace se širokými únikovými zónami a špičkovým zázemím. Tým Lotus do Francie nepřivezl vůz poháněný turbínou, neboť se nepodařilo včas odstranit následky Walkerovy nehody ze Zandvoortu. Očekávalo se, že rychlá trať bude vyhovovat zejména vozům Ferrari, BRM a Matra s dvanáctiválcovými motory, v kvalifikaci však zvítězil Stewart před Regazzonim a Ickxem. Po startu uhájil Stewart čelní pozici před Regazzonim a Rodriguezem. Ickx se potýkal s problémy s motorem a již v úvodu odstoupil. V 19. kole explodoval Petersonovi motor a na vzniklé olejové skvrně ztratil Regazzoni kontrolu nad řízením a havaroval, čímž pro něho závod skončil. Na druhou pozici se posunul Rodriguez, pilota BRM ale o 7 kol později vyřadila porucha zapalování. Další vítězství stylem start-cíl vybojoval Stewart, za kterým do cíle dorazil jeho týmový kolega Cevert, který potěšil domácí fanoušky svým premiérovým pódiovým umístěním. Třetí pozici obsadil navrátilec Fittipaldi, jenž se v průběhu závodu probojoval ze středu startovního pole až na stupně vítězů.

O víkendu mezi Velkými cenami Francie a Velké Británie zamířil Pedro Rodriguez na německý Norisring, aby se zde za volantem sportovního vozu Ferrari zúčastnil závodu Interserie. Populární Mexičan po kolizi s pomalejším jezdcem těžce havaroval a jeho Ferrari začalo hořet. Rodriguez byl sice z vozu vyproštěn živý, avšak po několika hodinách svým zraněním bohužel podlehl. Tým BRM jej pro Velkou cenu Velké Británie nikým nenahradil a nasadil pouze 2 vozy pro Sifferta a Ganleye. Lotus v Silverstone opět představil vůz poháněný turbínou, s nímž tentokrát startoval Wisell. Pole position si zajistil Regazzoni a do první řady se společně se Švýcarem postavili Stewart a Siffert. Po startu závodu vedl Regazzoni před Ickxem, Stewartem a Siffertem. Již ve 2. kole se před Ickxe probojovali jak Stewart, tak Siffert. O dvě kola později Stewart předjel i Regazzoniho a ujal se vedení. Hned vzápětí zdolal Regazzoniho také Siffert. Pořadí v čele se nezměnilo až do 17. kola, kdy Siffert kvůli nepříjemným vibracím opět klesl za Regazzoniho. Ve 37. kole odbočil Ickx ze 4. místa k mechanikům v důsledku potíží s motorem a o 5 kol později jej s vynechávajícím motorem následoval také Siffert. Na 3. pozici se tak posunul Peterson, za nímž kroužili Schenken a Fittipaldi. Ve 48. kole skončil závod kvůli poruše motoru také pro druhého Regazzoniho. V čele jedoucí Stewart se nenechal nikým ohrozit a připsal si již čtvrté vítězství sezony. Druhý v cíli byl Peterson, třetí pozici obsadil po odstoupení Schenkena Fittipaldi.

Velká cena Německa se po roce opět vrátila na severní smyčku Nürburgringu. Legendární trať prošla rozsáhlou rekonstrukcí v zájmu zvýšení bezpečnosti, původní délka okruhu však zůstala zachována. Nejrychlejší čas v kvalifikaci zaznamenal Stewart před Ickxem a Siffertem. Pilot Ferrari se po startu závodu dokázal probojovat do vedení, ale ještě v průběhu prvního kola podlehl Stewartovi. Vedoucí muž průběžného pořadí začal v čele svým pronásledovatelům okamžitě ujíždět. Ve druhém kole Ickx havaroval v úseku Wippermann. Belgičanův týmový kolega Regazzoni se při úhybném manévru rovněž ocitl mimo trať, čehož využil Siffert a posunul se na druhou pozici. Regazzoni pokračoval na třetím místě před Petersonem. V následujících kolech se začal probojovávat vpřed Cevert, který předjel Petersona, Sifferta (který se mezitím propadl zpátky za Regazzoniho a nakonec odstoupil) a v 7. kole také Regazzoniho. Dvojice modrobílých vozů pak na prvních dvou pozicích setrvala až do cíle, a tak si stáj Tyrrell připsala druhé dvojité vítězství sezony. Jackie Stewart po dalším triumfu navýšil svůj náskok v průběžné klasifikaci jezdců  již na 32 bodů před druhým Ickxem.

Osmým podnikem mistrovství světa byla Velká cena Rakouska na Österreichringu. V pronajatém voze March si v domácím závodě odbyl premiéru Niki Lauda. Budoucí hvězda velkých cen formule 1 po startu z předposlední 21. pozice svůj první závod nedokončila kvůli problémům s řízením. Tým BRM po tragické ztrátě Pedra Rodrigueze posílil Peter Gethin, kterého uvolnila stáj McLaren. Gethinův týmový kolega Siffert v kvalifikaci vybojoval pole position před dvojicí jezdců Tyrrelu Stewartem a Cevertem. Po startu závodu Siffert úspěšně odolal útočícímu Stewartovi a uhájil svoji čelní pozici. Na 3. místě následoval Regazzoni před Cevertem, Ickxem a Schenkenem. Oba piloti Ferrari se v úvodu museli potýkat s problémy s motory – Regazzoni v jejich důsledku odstoupil a Ickx se propadl pořadím až do druhé desítky. V průběhu závodu se vedoucí Siffert začal zbytku pole vzdalovat. Stewarta začaly obtěžovat problémy s řízením a ve 23. kole proto Skota předjel jeho týmový kolega Cevert. Ve 36. kole nakonec Stewart odstoupil kvůli poruše zadní nápravy, v jejímž důsledku přišel o kolo. O chvíli později skončil závod po poruše motoru také pro Ceverta. Na druhou pozici tak postoupil Fittipaldi, který několik kol předtím předjel Schenkena. V závěrečných kolech začal vedoucímu Siffertovi unikat vzduch z pneumatiky, Švýcarův značný náskok však stačil k tomu, aby uhájil vedení před druhým Fittipaldim až do cíle. Na třetí stupeň vítězů vystoupil pilot Brabhamu Tim Schenken. Protože Ickx ani Peterson v závodě nebodovali, stal se Jackie Stewart podruhé mistrem světa, přestože do konce šampionátu zbývaly ještě tři velké ceny.

Rok po smrti Jochena Rindta ještě stále existovaly rozpory mezi italskými úřady a týmem Lotus, a tak Colin Chapman nasadil v Monze pouze Emersona Fittipaldiho pod hlavičkou týmu World Wide Racing. Brazilec usedl do turbínového Lotusu 56B v netradiční černozlaté barvě. John Surtees dokázal krátce před Velkou cenou Itálie obhájit své loňské vítězství v nemistrovském International Gold Cupu. Stáj jediného mistra světa na dvou i čtyřech kolech v Itálii posílil další vynikající motocyklový závodník Mike Hailwood, který ve formuli 1 naposledy startoval před 6 lety. V Monze naopak chyběli Andretti a Hulme, kteří plnili své povinnosti v americké sérii USAC. V roce 1971 se v Monze naposledy jelo na trati nezpomalené šikanami, a tak kvalifikaci podle očekávání ovládli jezdci s dvanáctiválcovými motory v pořadí Amon (Matra), Ickx (Ferrari), Siffert a Ganley (oba BRM). Nejúspěšnějším kvalifikantem s osmiválcem Ford Cosworth byl pátý Cevert. Do závodu se nejlépe podařilo odstartovat Regazzonimu, za kterým sváděla početná skupina vozů tvrdý souboj kolo na kolo. Ve 4. kole se do čela dostal Peterson a Regazzoni klesl až na 4. pozici. Vedoucí skupinu nyní tvořili Peterson, Stewart, Siffert, Regazzoni, Ickx, Cevert, Ganley a Gethin. V 16. kole odstoupili Stewart a Ickx kvůli poruchám motorů a o 2 kola později je následoval také Regazzoni. Do vedoucí skupiny se mezitím připojili Hailwood a Amon, zatímco Sifferta a Ganleyho trápily přehřívající se motory. Pořadí v čele se měnilo prakticky neustále. V závěru se do vedení dostal Amon a zdálo se, že by se mohl od bojující skupiny odtrhnout a konečně získat vítězství. Pověstná Novozélanďanova smůla však ani tentokrát nezklamala – pilot Matry ztratil hledí ze své přilby a navíc jej začal trápit přehřívající se motor, a tak z vedoucí skupiny odpadl. Bitva o vítězství mezi Petersonem, Cevertem, Gethinem, Hailwoodem a Ganleym trvala až do posledního kola. Cílem nakonec jako první překvapivě projel Gethin s BRM. Jen o jednu setinu sekundy později protnul cílovou čáru druhý Peterson. Třetí pozici ukořistil Cevert. Prvních pět vozů v cíli dělilo pouhých 0,61 s, čímž se postarali o nejtěsnější dojezd do cíle v historii formule 1. Vítěz Peter Gethin navíc závod absolvoval rekordní průměrnou rychlostí 242,616 km/h (tento výkon dokázal překonat až Michael Schumacher v roce 2003 – rovněž v Monze).

Tým BRM po dvou vítězstvích v řadě nasadil do Velké ceny Kanady celkem pět vozů, ve kterých se objevili Jo Siffert, Peter Gethin, Howden Ganley, Helmut Marko a domácí George Eaton. Za volantem tmavě modrého McLarenu týmu Rogera Penskeho v Kanadě debutoval Američan Mark Donohue. Obvyklé účastníky šampionátu navíc v Mosport Parku doplnilo několik dalších soukromníků, a tak startovní listina obsahovala hned 27 jmen. Z první řady do závodu startovali Stewart, Siffert a Cevert. V kvalifikaci naopak zcela propadli jezdci Ferrari, kteří se umístili až ve druhé desítce. V doprovodném závodě formule Ford došlo ke smrtelné havárii, a tak byla velká cena odstartována se zpožděním. Mezitím začalo pršet. Po startu vedl Stewart před Petersonem, Beltoisem a Donohuem. Ve 3. kole havaroval Hill a o 5 kol později měl nehodu také Regazzoni. Švýcarovo Ferrari začalo hořet, jezdec však naštěstí vyvázl nezraněn. V čele nadále pokračoval Stewart, zatímco Peterson musel o druhou pozici až do 16. kola bojovat s Beltoisem, kdy pilot Matry havaroval. Ve stejnou dobu odbočil do boxů Donohue pro nové brýle, svou třetí pozici však neztratil. Vedoucí dvojice tím získala velký náskok před zbytkem pole. V 18. kole Peterson Stewarta předjel a ujal se vedení. Švéd se na první pozici udržel jen do 31. kola, kdy Stewart využil silného provozu při předjíždění pomalejších jezdců a znovu převzal vedení. O několik okamžiků později Peterson narazil do Eatonova BRM a poškodil si přední část svého Marche. S poničeným vozem nebyl Peterson po zbytek závodu schopen držet krok se Stewartem, který si tak snadno dojel pro šesté vítězství sezony. Třetí pozici uhájil až do cíle nováček Mark Donohue.

V závěrečné Velké ceně USA se startovní pole rozrostlo dokonce na 32 účastníků. Do třetího vozu Tyrrell usedl domácí jezdec Peter Revson, který se na start velké ceny formule 1 naposledy postavil v roce 1964. Okruh Watkins Glen byl počínaje rokem 1971 doplněn o několik nových zatáček, čímž se trať prodloužila o více než 1,7 km. Zároveň došlo k vybudování nového depa. Další pole position si v kvalifikaci vybojoval Stewart. Společně s již jistým mistrem světa se do první řady kvalifikovali Fittipaldi a Hulme. Na startovním roštu chyběli Andretti a Donohue, kteří dali na poslední chvíli přednost závodu série USAC v Trentonu. Po startu vyrazil do vedení Stewart před Hulmeem a Cevertem. V 7. kole Cevert předjel Hulmeho a ve 14. kole převzal od týmového kolegy Stewarta vedení, neboť Skot bojoval s přetáčivostí svého Tyrrellu. Také Hulme měl problémy s řízením a propadl se za Ickxe, který o několik kol později zdolal i Stewarta. Pilot Tyrrelu poté podlehl i Siffertovi. Ickx pronásledoval Ceverta až do 40. kola, kdy jej začaly trápit problémy s alternátorem, kvůli kterým vzápětí odstoupil. Na druhou pozici tak postoupil Siffert a na třetí Peterson, který předtím také předjel mistra světa Stewarta. Pořadí v čele závodu se po odstoupení Ickxe již nezměnilo, a tak mohl Francois Cevert v cíli oslavit své první vítězství ve velké ceně. Ironií osudu se právě okruh Watkins Glen stane Cevertovi v budoucnu osudným…

Závěr sezóny naneštěstí přinesl další tragédii. Při říjnovém nemistrovském závodě v Brands Hatch těžce havaroval Jo Siffert. Švýcarovo BRM po sérii přemetů začalo hořet. Nešťastný Siffert zůstal uvězněný v hořícím voze a utrpěným popáleninám bohužel podlehl. Tým BRM tak nedlouho po smrti Pedra Rodrigueze přišel o dalšího rychlého závodníka.

Na celkové pořadí šampionátu 1971 se můžete podívat ZDE.