Pohlednice z historie: 1972 Ve znamení černé a zlaté

V předchozím roce nezastavitelný tým Tyrrell nastoupil do nové sezóny s nezměněnou jezdeckou dvojicí Jackiem Stewartem a Francoisem Cevertem. Stejně tak další z favorizovaných stájí, italská Scuderia Ferrari, si ponechala Jackyho Ickxe, Claye Regazzoniho a Maria Andrettiho (ačkoli Američan opět startoval jen v těch velkých cenách, které nekolidovaly s jeho závodním programem v zámoří).
V centru pozornosti se během zimní přestávky ocitla stáj Lotus. Tým získal nového sponzora v podobě tabákové společnosti John Player Special, a tak tovární Lotusy 72 vyjely do svojí třetí sezóny v mistrovství světa v nové černozlaté kombinaci barev. V roli týmové jedničky zůstal Brazilec Emerson Fittipaldi. Druhým jezdcem se stal Australan Dave Walker.
Nastupující trend komercializace formule 1 podpořil také tým BRM, jenž uzavřel sponzorskou smlouvu s tabákovým koncernem Marlboro. Zásluhou dostatečného přísunu finančních prostředků si britská stáj mohla dovolit nasazení až pěti monopostů. Týmu na druhou stranu chyběly dostatečné kapacity k provozu tolika vozů, a tak velkolepé plány BRM skončily spíše zklamáním. Po tragických ztrátách Pedra Rodrigueze a Jo Sifferta tým posílil Jean-Pierre Beltoise od Matry. V dalších červenobílých vozech BRM se pravidelně objevovali Peter Gethin, Howden Ganley, Reine Wisell a Helmut Marko.
Bývalý partner BRM, výrobce kosmetiky Yardley, přenesl svoji podporu na tým McLaren. Stáj proto po letech vyměnila tradiční oranžové zbarvení svých monopostů za bílý podklad s velkým trojbarevným znakem Y na přídi. Vedle Dennise Hulmea stáj angažovala Američana Petera Revsona, jehož rodina paradoxně vlastnila kosmetickou společnost Revlon, která na trhu směle soupeřila s Yardleyem.
Tovární tým March dál pokračoval s Ronniem Petersonem. Po boku úřadujícího vicemistra světa nastoupil Niki Lauda, který si svoji první kompletní sezonu ve formuli 1 zaplatil za peníze půjčené od jedné z rakouských bank. Konstruktér Robin Herd navrhl nový monopost March 721X s příčně uloženou převodovkou. Po několika závodech se ukázalo, že nový model není konkurenceschopný, a tak Herd narychlo vyvinul vylepšený vůz 721G (proslýchalo se, že písmeno G v označení nového monopostu odkazovalo na Guinnessovu knihu rekordů, čímž stáj v nadsázce narážela na rekordně krátkou dobu, během níž nový model vznikl). Se zákaznickými vozy March pokračoval také tým Franka Williamse, který v průběhu sezóny nasadil i vůz vyvinutý za peníze italského výrobce hraček Politoys. Nové šasi se na startu velké ceny objevilo jen jednou – Henri Pescarolo jej totiž při debutu v Brands Hatch zcela zničil při divoké havárii.
Ron Tauranac prodal tým Brabham Berniemu Ecclestoneovi. Protřelý britský obchodník a manažer jmenoval po bok dvojnásobného mistra světa Grahama Hilla argentinského nováčka Carlose Reutemanna.
John Surtees se rozhodl omezit vlastní závodní aktivity a do svého týmu povolal na plný úvazek Mikea Hailwooda, se kterým se na přelomu 50. a 60. let potkával na tratích motocyklových velkých cen.
Francouzská Matra nasadila po odchodu Beltoiseho pouze jediný vůz pro Chrise Amona. Protože ani sezóna 1972 nepřinesla Matře výraznější úspěchy, rozhodla se stáj na konci roku opustit formuli 1 a soustředit se na závody sportovních vozů.
V roce 1972 startovní pole doplnilo několik nových týmů s vozy vlastní konstrukce: italské Tecno s vlastními plochými dvanáctiválci, neúspěšný britský Connew a německý Eifelland, který nasadil upravený vůz March. Obskurní monopost německého výrobce karavanů se zapsal do historie nikoli svými výsledky, ale netradičním vzhledem – nezvykle řešeným přívodem vzduchu k motoru v přední části kokpitu a zejména zpětným zrcátkem umístěným přímo před jezdcovou hlavou.

Do kalendáře velkých cen se poprvé od roku 1960 vrátila Velká cena Argentiny, a tak šampionát formule 1 zahrnoval v roce 1972 celkem 12 závodů. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 5 nejlepších výsledků z první i druhé poloviny mistrovské sezóny. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1972

Lednová Velká cena Argentiny v Buenos Aires přinesla velké překvapení v podobě kvalifikačního vítězství domácího nováčka Carlose Reutemanna. Pilota Brabhamu v první řadě doplnil úřadující mistr světa Jackie Stewart. Druhou řadu sdíleli jezdci McLarenu Revson a Hulme. Po startu závodu se do vedení dostal Stewart, hned za ním však následoval Reutemann. Na třetí pozici se před Hulmea vzápětí dostal Fittipaldi. V 8. kole Brazilec předjel také Reutemanna. O 4 kola později domácího hrdinu zdolal i Hulme. Pořadí na prvních čtyřech pozicích se pak ustálilo až do 35. kola, kdy Hulme znovu předjel Fittipaldiho, potýkajícího se s problémy s řazením. O 10 kol později ztratil svou pozici také Reutemann, protože musel k mechanikům pro nové pneumatiky. Na 4. místo tak postoupil Cevert, Francouz však v 60. kole odstoupil kvůli závadě na olejovém potrubí. Krátce nato skončil závod také pro Fittipaldiho kvůli poruše zavěšení a na třetí příčku se posunul Ickx. Pořadí v čele závodu se pak již nezměnilo, a tak Stewart zahájil novou sezónu vítězstvím.

Veká cena Jihoafrické republiky se konala až o šest týdnů později, většina týmů ale přepravila své vozy z Buenos Aires přímo do Kyalami, a tak startovní pole nedoznalo příliš velkých změn. Pole position si v kvalifikaci vyjel Stewart před Regazzonim a Fittipaldim. Po startu se do čela probojoval Hulme, dokud jej ve 2. kole nepředjel Stewart. Za vedoucí dvojicí následovali Fittipaldi, Hailwood, Cevert a Peterson. Stewart si v čele brzy vybudoval náskok, o druhou pozici však dál usilovně bojovali Hulme, Fittipaldi a Hailwood. Po několika kolech se začal Novozélanďanův McLaren přehřívat, a tak se propadl za oba své soupeře. Hailwood překonal Fittipaldiho a vydal se stíhat vedoucího Stewarta, dokud jej ve 29. kole nezastavil defekt zavěšení. Pilot Tyrrellu vydržel v čele až do 45. kola, kdy musel odstoupit v důsledku poruchy převodovky. Do vedení tak postoupil Fittipaldi, za kterým v těsném závěsu následoval Hulme. Brazilec čelil problémům s řízením, a tak v 57. kole Hulmeovi podlehl. Značný náskok vedoucí dvojice se ještě zvýšil poté, co Amon klesl pořadím kvůli vibracím, a tak Fittipaldi bezpečně uhájil 2. pozici před Revsonem až do cíle. Vítězství Dennise Hulmea představovalo pro tým McLaren první triumf od tragické smrti jeho zakladatele v roce 1970.

Dvouměsíční pauzu před startem evropské části sezóny vyplnily tři nemistrovské velké ceny. Závod šampiónů v Brands Hatch ovládl Fittipaldi, nový podnik v brazilském Interlagosu se stal kořistí Reutemanna a v International Trophy v Silverstone znovu triumfoval Fittipaldi. Brazilec tak potvrdil návrat Lotusu do vítězné formy. Na startu Velké ceny Španělska v Jaramě chyběl kvůli zranění kotníku ze závodu formule 2 Reutemann. Argentince v kokpitu Brabhamu nahradil Wilson Fittipaldi, starší bratr týmové jedničky Lotusu. V kvalifikaci zaznamenal nejrychlejší čas Ickx před Hulmeem a E. Fittipaldim. Po 1. kole závodu vedl Hulme před Stewartem, Regazzonim, Ickxem a E. Fittipaldim. O pár okamžiků později postihly Hulmea problémy s převodovkou, a tak se pilot McLarenu propadl za Stewarta, E. Fittipaldiho a Ickxe. V 9. kole Fittipaldi zdolal vedoucího Stewarta. Brazilcova situace v úvodu závodu nebyla vůbec jednoduchá, protože před startem uniklo do jeho kokpitu palivo a během 2. kola se ve voze náhle spustil hasicí přístroj. V 15. kole Stewarta předjel také Ickx. Poté se pořadí v čele závodu stabilizovalo. Po 48 kolech odstoupil ze čtvrtého místa kvůli poruše Hulme. V 70. kole se Stewart dopustil chyby a havaroval. Jeho pozici převzal Regazzoni, který za vítězným E. Fittipaldim a týmovým kolegou Ickxem setrval až do cíle.

Trať v Monte Carlu doznala pro jubilejní 30. ročník Velké ceny Monaka několika změn. Šikana u přístavu byla posunuta dále od výjezdu z tunelu a také došlo k vybudování nového depa. Monacký autoklub pod hrozbou odvolání startu ze strany týmů připustil do závodu v úzkých ulicích všech 25 přihlášených monopostů. Již během sobotních tréninků pršelo a počasí se nezlepšilo ani neděli. Z první řady startovali E. Fittipaldi a Ickx, do závodu ale nejlépe vyrazil ze 4. pozice Beltoise. Po prvním kole za jezdcem BRM následovali Regazzoni, E. Fittipaldi a Ickx. V dešti využil Beltoise výhody vedoucího jezdce a rychle si vybudoval náskok. V 5. kole jeho úlohu navíc usnadnil Regazzoni, který v šikaně skončil v únikové zóně, kam jej následovali také Fittipaldi a Ickx. Po návratu na trať se Ickx posunul na druhou pozici před své dva soupeře. Během závodu v nepříznivých povětrnostních podmínkách se řada závodníků dopustila jezdeckých chyb a skončila ve svodidlech. V čele jedoucí Beltoise předvedl nejlepší jízdu svého života a stylem start-cíl si dojel pro své první a zároveň i jediné vítězství ve formuli 1. Jak se později ukázalo, jednalo se o poslední triumf BRM ve velké ceně. Druhé místo udržel po zbytek závodu Ickx, zatímco Regazzoni se ve 33. kole propadl za Stewarta. O chvíli později pilot Tyrrelu dostal smyk, a tak se Regazzoni vrátil na 3. pozici. V 52. kole Švýcar uklouzl na olejové skvrně a havaroval. Na třetí místo se tak navzdory vynechávajícímu motoru vrátil Stewart. Pět kol před cílem závodu Skota předjel E. Fittipaldi, který tak obsadil zbývající stupeň vítězů a posunul se do čela průběžné klasifikace jezdců.

Velká cena Belgie se z nebezpečného silničního okruhu ve Spa-Francorchamps přesunula na nově vybudovaný autodrom Nivelles poblíž Bruselu. Okruh nabízel z hlediska tehdejších bezpečnostních měřítek špičkové vybavení, ale jezdce ani diváky příliš nezaujal. Ve startovním poli chyběl úřadující mistr světa Jackie Stewart, jehož hektický způsob života si vyžádal daň v podobě žaludečních vředů, kvůli kterým mu lékaři zakázali účast v belgické velké ceně. Nejvýhodnější pozici na startovním roštu si v kvalifikaci vybojoval E. Fittipaldi před Regazzonim a Hulmeem. Start závodu vynesl do čela Regazzoniho, za kterým v těsném závěsu následovali E. Fittipaldi a Ickx. Uprostřed pole došlo ke kolizi mezi de Adamichem a Revsonem, která způsobila mezi ostatními závodníky značný zmatek. Regazzoni setrval ve vedení do 9. kola, kdy jej předjel E. Fittipaldi. Krátce nato překonal Cevert Hulmea a posunul se na 4. pozici. Když ve 26. kole potkal Ickxe problém s ovládáním plynu, postoupil Francouz na 3. místo. Ve 31. kole Cevert zdolal také Regazzoniho. Švýcar pak pokračoval na třetí pozici až do 58. kola, kdy havaroval při předjíždění o kolo zpět jedoucího Galliho s Tecnem. První dva závodníci dorazili na svých pozicích až do cíle, a tak mohl Fittipaldi slavit druhé vítězství sezony. Třetí jezdil po odstoupení Regazzoniho Amon, pilot Matry ale musel v závěru dotankovat, a tak jeho pozici převzal Hulme.

Velká cena Nizozemska se v roce 1972 nekonala kvůli probíhajícím bezpečnostním úpravám okruhu v Zandvoortu, a tak čtyřtýdenní přestávku mezi podniky v Belgii a Francii vyplnil spíše kuriózní nemistrovský závod v italské Vallelunze. V řídkém startovním poli čítajícím pouhých 7 vozů zvítězil E. Fittipaldi. V červnu se také konal závod na 24 hodin v Le Mans, při kterém tragicky zahynul Jo Bonnier, účastník 104 velkých cen formule 1 v letech 1956 až 1971. Ve Velké ceně Francie v Clermont-Ferrandu již nechyběl Jackie Stewart. Tým Tyrrell připravil třetí vůz pro domácího nováčka Patricka Depaillera. Clay Regazzoni si při hraní fotbalu zlomil ruku, a tak jej v kokpitu Ferrari nahradil Nanni Galli. Stáj Matra nasadila do domácí velké ceny vylepšený vůz, se kterým Amon vybojoval pole position. V první řadě Novozélanďana doplnil jeho krajan Dennis Hulme. Po startu závodu udržel Amon vedoucí pozici. Za pilotem Matry následovali Hulme, Stewart, Ickx a Marko. E. Fittipaldi se po startu z 8. místa v úvodu rychle probojoval na 5. pozici. V 9. kole prorazil odražený kámen hledí přilby Helmuta Marka. Rakušan v důsledku utrpěných poranění přišel o oko. Ve formuli 1 již Marko po tomto incidentu nikdy nezávodil, prostředí motosportu ale neopustil (v současné době působí v roli poradce v týmu Red Bull). V 17. kole předjel Stewart Hulmea. O 3 kola později se Skot dostal do vedení, když Amon musel do boxů kvůli defektu pneumatiky, rovněž způsobeném uvolněným kamenem. Hulme musel k mechanikům pro nové obutí a druhou pozici převzal Ickx, jenže i jeho potkal defekt, a tak za vítězným Stewartem do cíle dorazil na 2. místě E. Fittipaldi. V závěrečných kolech Amon znovu předjel Petersona a Ceverta a obsadil tak zbývající místo na stupních vítězů.

Druhou polovinu sezóny zahájila Velká cena Velké Británie v Brands Hatch. V roli náhradníka za zraněného Regazzoniho se tentokrát za volantem Ferrari objevil Arturo Merzario, který italskou automobilku reprezentoval v závodech sportovních vozů. Kvalifikace skončila triumfem Jackyho Ickxe, který porazil vedoucího muže průběžného pořadí šampionátu Emersona Fittipaldiho. Do závodu vyrazili oba závodníci z první řady v nezměněném pořadí. Za jejich záda postoupil Beltoise s BRM. Stewart byl po startu až pátý. Skotský závodník se dokázal rychle probojovat vpřed a v 7. kole již okupoval třetí pozici. Ve 25. kole pilot Tyrrellu předjel i druhého E. Fittipaldiho. O dalších 11 kol později Brazilec úřadujícímu mistrovi světa předjetí vrátil. Ve 49. kole vedoucí Ickx zpomalil kvůli potížím s tlakem oleje. Bitva o 2. místo mezi E. Fittipaldim a Stewartem se tak rázem změnila v souboj o vítězství. Jezdec Lotusu se už nenechal od útočícího Skota ohrozit a po dalším vítězství zvýšil svůj náskok v mistrovství světa již na 16 bodů před druhým Stewartem. Na třetí pozici do cíle dorazil Revson. Na čtvrtém místě se v závěru závodu pohyboval Peterson, který v dosavadním průběhu sezóny získal pouhých 5 bodů. Švédský závodník nakonec v Brands Hatch svoje skromné bodové konto nenavýšil, neboť kvůli zadřenému motoru narazil v zatáčce Paddock Hill Bend do odstavených monopostů Hilla a Ceverta.

Ve Velké ceně Německa konané na záludném třiadvacetikilometrovém Nürburgringu se do kokpitu Ferrari vrátil Clay Regazzoni. Protože Andretti závodil v USA, dostal ve třetím Ferrari další příležitost Arturo Merzario, který se v britské velké ceně uvedl nadějným 6. místem v cíli. Pole position si v kvalifikaci zajistil Ickx před Stewartem. Do druhé řady se postavili E. Fittipaldi a Peterson. Po startu závodu uhájil Ickx vedení. O druhou pozici bojovali Peterson a Stewart. Po vzájemném kontaktu Peterson zůstal na 2. místě, zatímco Stewart se propadl až na 5. příčku za Regazzoniho a E. Fittipaldiho. Ve druhém kole Fittipaldi Regazzoniho předjel. O další 3 kola později překonal pilot Lotusu i druhého Petersona. V 9. kole Švéd předvedl hodiny a propadl se na páté místo za Regazzoniho a Stewarta. O několik chvil později se začalo z Fittipaldiho Lotusu kouřit a Brazilec byl nucen zastavit s poruchou převodovky. Za vedoucího Ickxe tak postoupil jeho týmový kolega Regazzoni, odolávající útokům od dotírajícího Stewarta. V posledním kole oba závodníci kolidovali v úseku Hatzenbach. Zatímco Regazzoni mohl po vzájemné srážce pokračovat v závodě a vybojovat tak společně s Ickxem dvojité vítězství pro Ferrari, Stewart narazil do bariéry a závod pro něho skončil. Jak se později ukázalo, jednalo se o poslední Ickxův triumf ve formuli 1. Třetí pozice připadla Petersonovi, který si tak na Nürburgringu dojel pro jediné pódiové umístění v sezóně.

Dalším podnikem šampionátu byla srpnová Velká cena Rakouska. V kvalifikaci na Österreichringu zvítězil E. Fittipaldi před Regazzonim, Stewartem a Revsonem. Henri Pescarolo poté, co v Brands Hatch zničil nové šasi Politoys, během tréninku zrušil i jeden z Williamsových vozů March. Na startovní signál nejlépe zareagoval Stewart, za kterým se seřadili Regazzoni, E. Fittipaldi a Hulme. Regazzoni začal mít hned v úvodu problémy s přívodem paliva, avšak až do 5. kola statečně odolával útočícímu E. Fittipaldimu. Po několika dalších kolech odbočil pilot Ferrari k mechanikům. E. Fittipaldi se dotáhl na vedoucího Stewarta a ve 24. kole převzal čelní pozici. Vedoucí dvojici mezitím dostihl Hulme, který o dvě kola později Stewarta také předjel. Pilot Tyrrellu krátce nato ztratil další dvě místa, když se propadl za Petersona a Revsona.  Skot později podlehl i Hailwoodovi, Amonovi a Ganleymu. Bitva o vedení mezi E. Fittipaldim a Hulmeem pokračovala po celý zbytek závodu, avšak jezdec Lotusu byl nakonec v cíli odmávnut o sekundu dříve než jeho pronásledovatel s McLarenem. Peterson měl v závěru problémy s přívodem paliva a zanechal tak Revsona na třetí pozici. Čtvrté vítězství Emersona Fittipaldiho zvýšilo jeho vedení v průběžném pořadí jezdců již na 25 bodů před Stewartem a Hulmeem. Do konce sezóny přitom zbývaly ještě 3 velké ceny.

Italskou Monzu v roce 1972 v zájmu zvýšení bezpečnosti poprvé zpomalily dvě nové šikany. Stáj Lotus ještě po dvou letech od smrti Jochena Rindta pronásledovali italští zákonodárci, a tak Colin Chapman stejně jako v roce 1971 přihlásil do Velké ceny Itálie jen Emersona Fittipaldiho a svůj tým jednorázově přejmenoval na World Wide Racing. Mistr světa z roku 1964 John Surtees se v Monze naposledy objevil na startu velké ceny formule 1. Jacky Ickx těžil z výhody výkonného dvanáctiválcového motoru a v kvalifikaci potěšil domácí fanoušky Ferrari ziskem pole position. V první řadě Belgičana doplnil Amon s Matrou. Třetího Stewarta po startu závodu postihla porucha spojky, čímž značně zkomplikoval situaci jezdcům za svými zády. Nejlépe se podařilo odstartovat pilotům Ferrari Ickxovi a Regazzonimu, za kterými následoval E. Fittipaldi. Ve 14. kole se Ickx dopustil chyby, a tak jej Regazzoni předjel. Když o 3 kola později obě Ferrari dorazila do jedné z nových šikan, kde stál havarovaný Paceho vůz, Regazzoni si při úhybném manévru poškodil zavěšení a byl nucen odstoupit. Do vedení se tak opět vrátil Ickx a na druhou pozici postoupil E. Fittipaldi před Amonem a Hailwoodem. Pořadí v čele se nezměnilo až do 38. kola, kdy kvůli poruše brzd odstoupil třetí Amon. Pouhých 9 kol před cílem vyřadila ke zklamání italských tifosi vedoucího Ickxe porucha akumulátoru. První pozici převzal E. Fittipaldi, který se po vítězství v závodě stal ve své době nejmladším mistrem světa v historii. Novopečenému šampiónovi bylo v den jeho triumfu 25 let, 8 měsíců a 29 dní. Jako druhý do cíle dorazil Hailwood, který tím dosáhl svého největšího úspěchu ve formuli 1. Třetí místo obsadil Hulme.

Velká cena Kanady našla své stálé působiště na silničním okruhu Mosport Park v lesnaté krajině poblíž Toronta, když nebezpečná trať v Mont-Tremblant z kalendáře formule 1 definitivně vypadla. Jezdci týmu McLaren, kteří na kanadském okruhu závodili v sérii CanAm, dokázali svých znalostí využít k zisku prvních dvou míst na startu v pořadí Revson, Hulme. První řadu zkompletoval Peterson se svým Marchem. V den závodu se na trať snesla mlha, proto byl start závodu odložen. Po prvním kole vedl Peterson před Stewartem, zatímco Revson klesl na 3. pozici. Američanův týmový kolega Hulme se propadl dokonce až na 13. místo. Ve 4. kole se Peterson dopustil chyby a vedení převzal Stewart. Revson mezitím klesl za Ickxe. Po 15 kolech začalo Ickxovo Ferrari ztrácet rychlost, a tak se Revson vrátil zpátky na 3. místo. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 55. kola, kdy si Peterson při předjíždění pomalejšího Grahama Hilla poškodil svůj vůz. Ke kolizi došlo poblíž boxové uličky, a tak Švéd svůj March dotlačil k mechanikům, za což byl diskvalifikován. O druhou pozici po Petersonově odstoupení bojovali Revson a E. Fittipaldi. Pilot Lotusu si během souboje poničil přední křídlo a musel k mechanikům. Na 3. příčku tak postoupil Regazzoni. Švýcara nedlouho poté zbrzdil pomalý Skip Barber a v důsledku toho se pilot Ferrari propadl za Reutemanna a Hulmea. Reutemannovi v závěru došlo palivo, a tak jej Hulme předjel, čímž si jezdec McLarenu zajistil 3. místo v cíli za vítězným Stewartem a týmovým kolegou Revsonem.

Mistrovskou sezónu 1972 zakončila říjnová Velká cena USA. Většina továrních týmů nasadila ve Watkins Glenu třetí vozy, a tak se na startu objevilo celkem 31 monopostů. Tyrrell opět připravil třetí monopost pro Patricka Depaillera, v McLarenu si odbyl debut Jody Scheckter, Ferrari opět nasadilo Andrettiho a za Lotus startovali vedle mistra světa Emersona Fittipaldiho Dave Walker a Reine Wisell. Kvalifikační boje vynesly do čela startovního roštu Stewarta před Revsonem a Hulmeem. Zahanbit se nenechal ani třetí jezdec McLarenu Scheckter, který se kvalifikoval jako osmý. Po startu závodu vyrazil do vedení Stewart před Hulmeem, zatímco Regazzoni narazil do Reutemanna a Revsona, a tak na 3. pozici postoupil E. Fittipaldi. Revson i Reutemann museli odbočit k mechanikům na opravy svých poškozených monopostů. V 5. kole zajel do boxů také E. Fittipaldi kvůli unikající pneumatice. Třetí pozici tak převzal nováček Scheckter. Cevert se mezitím začal probojovávat vpřed a poté, co zdolal všechny tři monoposty Ferrari, předjel Francouz v 17. kole i Schecktera. V polovině závodu Cevert překonal i druhého Hulmea, a tak mohl tým Tyrrell v cíli slavit dvojité vítězství. Když v závěru závodu začalo pršet, dopustil se Scheckter chyby a skončil ve smyku, kvůli kterému se propadl mimo bodovaná umístění.

Tým Lotus se v roce 1972 vrátil na výsluní formule 1. Emerson Fittipaldi podával s nestárnoucím modelem 72 po celou sezónu vyrovnané výkony, které stáji po zásluze vynesly oba mistrovské tituly.

Na celkové pořadí šampionátu 1972 se můžete podívat ZDE.