Pohlednice z historie: 1973 Titul na rozloučenou

Mistra světa Emersona Fittipaldiho u Lotusu doplnil talentovaný Švéd Ronnie Peterson, který na sebe v předchozích dvou letech upozornil skvělými výkony za volantem vozu March. Tým Colina Chapmana nadále pokračoval s osvědčeným modelem 72, který přes zimu prošel jen nejnutnějšími úpravami.
Stáj Tyrrell si ponechala Jackieho Stewarta a Francoise Ceverta, kteří v týmu společně působili již od roku 1970. Také tým McLaren prodloužil smlouvu s Dennisem Hulmeem i Peterem Revsonem. Konstruktér Gordon Coppuck navrhl pro McLaren nový model M23, který se postupem času stal jedním z nejslavnějších vozů historie formule 1. V různých modifikacích se tento monopost objevoval na startu velkých cen až do roku 1978.
K velkým změnám došlo u Ferrari. Italskou automobilku opustili Clay Regazzoni i Mario Andretti, a tak se týmovým kolegou Jackyho Ickxe stal pilot sportovních vozů Arturo Merzario. Nejnovější verze Forghieriho šasi 312B3 se neosvědčila, a tak Scuderia pověřila britskou společnost Thompson stavbou prvního opravdového monocoque, které ale bylo o poznání těžší než ostatní vozy. Tápající Ferrari dokonce v létě vynechalo několik velkých cen.
BRM zredukovalo své velkolepé plány z předchozí sezóny a omezilo se na nasazování pouhých 3 vozů. Stávajícího jezdce Jeana-Pierra Beltoiseho doplnili Clay Regazzoni a Niki Lauda, který vloni ve svojí první úplné sezóně v týmu March nezískal ani bod. Britská stáj nadále těžila ze sponzorské smlouvy s tabákovým koncernem Marlboro, její dvanáctiválec vlastní konstrukce ale již začínal výkonnostně zaostávat za konkurencí.
Tým March po ztrátě Ronnieho Petersona nasadil jediný vůz pro Francouze Jeana-Pierra Jariera. Monoposty March si objednal i nový soukromý tým výstředního britského lorda Alexandera Hesketha. Nováček James Hunt nakonec v jeho barvách získal pro March všechny body do Poháru konstruktérů.
Vozů March se naopak vzdal tým Franka Williamse, který s podporou italské automobilky Iso-Rivolta a společnosti Marlboro představil nový vůz pojmenovaný Iso-Marlboro. Nedostatek financí stáj řešila pronajímaním monopostů platícím jezdcům.
Bernie Ecclestone v čele týmu Brabham ztratil zájem o služby dvojnásobného šampióna Grahama Hilla a vsadil na jihoamerický tandem Carlos Reutemann – Wilson Fittipaldi. Úřadující rekordman v počtu startů ve velkých cenách ale formuli 1 neopustil a založil vlastní tým Embassy Racing.
John Surtees na sklonku předchozího roku pověsil závodní přilbu na hřebíček a (ačkoli ještě v průběhu sezóny 1973 zvažoval možnost účasti v několika podnicích) zaměřil se na vedení svého týmu. Mikea Hailwooda v Surteesově stáji doplnil Brazilec Carlos Pace, který se v předchozí sezóně slibně uvedl za volantem Williamsova Marchu.
Francouzská Matra ukončila svoji činnost ve formuli 1, a tak se Chris Amon musel spokojit s místem u italského Tecna, kde jeho vyhlídky na vytoužené první vítězství nevypadaly příliš nadějně.
Ve startovním poli se objevil nový americký tým Shadow, který v zámoří působil zejména v závodech sportovních vozů. Monopost formule 1 ve skutečnosti vznikl ve Velké Británii pod vedením bývalého konstruktéra BRM Tonyho Southgateho. Vedle zkušeného Jackieho Olivera usedl do kokpitu černého Shadowu osmatřicetiletý Američan George Follmer, zkušený jezdec seriálu CanAm, který však doposud nikdy nestartoval ve formuli 1.  Vůz Shadow si pro svůj soukromý tým objednal také Graham Hill.
Dalším novým týmem ročníku 1973 byl Ensign Morrise Nunna, do jehož vozu poháněného nejrozšířenějším motorem Ford Cosworth usedl Lichtenštejňan Rikky von Opel.

Do kalendáře mistrovství světa formule 1 přibyly dvě nové Velké ceny Brazílie a Švédska. Zároveň došlo k návratu Velké ceny Nizozemska, a tak šampionát tvořilo celkem 15 závodů. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 7 nejlepších výsledků z úvodních 8 závodů a 6 nejlepších výsledků ze zbývajících 7 podniků. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1973

Sezónu již o posledním lednovém víkendu zahájila Velká cena Argentiny. Regazzoni při svém prvním startu s BRM vybojoval v kvalifikaci pole position před úřadujícím mistrem světa E. Fittipaldim. Do druhé řady na startovním roštu se postavili Ickx a Stewart. Do první zatáčky závodu vjeli bok po boku Cevert, Regazzoni a E. Fittipaldi. V cíli prvního kola se z vedoucí pozice těšil Regazzoni před Cevertem a Fittipaldim. Pořadí v čele závodu se nezměnilo až do 29. kola, kdy Cevert předjel Regazzoniho, jehož pneumatiky již byly opotřebeny. Stewart kroužil po startu závodu až na 8. místě, postupně se však probojoval vpřed a poté, co předjel třetího E. Fittipaldiho, zdolal ve 32. kole i Regazzoniho. V následujících kolech se Švýcar propadl i za oba piloty Lotusu Fittipaldiho a Petersona. První čtveřice pak kroužila ve stejném pořadí až do 68. kola, kdy Petersona zastavila porucha motoru. Stewart začal mít v závěru problémy s pneumatikami a v 76. kole podlehl E. Fittipaldimu. Obhájce titulu potom dostihl i vedoucího Ceverta, v 86. kole převzal jeho pozici a zahájil tak sezonu vítězstvím před dvojicí jezdců týmu Tyrrell.

O dva týdny později se konala premiérová Velká cena Brazílie. Tým Lotus v Interlagosu před vlastním závodním víkendem testoval, a tak nebylo překvapením, že v kvalifikaci zaznamenali nejrychlejší časy Peterson a E. Fittipaldi. Po startu závodu se k radosti domácích fanoušků ujal vedení E. Fittipaldi před Pacem, Stewartem, Petersonem a Ickxem. Již ve 2. kole narušil vedoucí brazilský dvojblok Stewart, který předjel Paceho. Jezdce Surteesu krátce nato zdolal i Peterson. Švéd poté začal útočit i na Stewartovu druhou pozici. Jejich bitva skončila v 6. kole, kdy Švéd po defektu pneumatiky těžce havaroval. Krátce nato odstoupil kvůli poruše zavěšení i čtvrtý Pace. První trojice se ustálila v pořadí E. Fittipaldi, Stewart a Ickx. Hulme se po nevydařeném startu propracovával vpřed a v 15. kole zdolal i třetího Ickxe. Belgičan poté musel k mechanikům kvůli defektu a na 4. místo postoupil Beltoise. Pilota BRM po 23 kolech vyřadily problémy s elektrickou instalací. Jeho pozice připadla Regazzonimu, Švýcar však prakticky ve stejný okamžik odbočil k mechanikům pro nové pneumatiky, takže na 4. místo postoupil Merzario. Pořadí v čele závodu se už ve zbývajících 17 kolech nezměnilo, a tak mohl Emerson Fittipaldi na domácí půdě oslavit druhé vítězství v řadě.

Ve Velké ceně Jihoafrické republiky se poprvé představil tým Shadow. McLaren v Kyalami nasadil nový model M23, jehož premiéru Hulme ozdobil ziskem pole position. Novozélanďana v první řadě doplnili E. Fittipaldi a Scheckter, který v domácím podniku startoval se starším McLarenem. Stewart měl v tréninku těžkou havárii a startoval proto až ze 16. místa. Po zahájení závodu vedl Hulme před Scheckterem a E. Fittipaldim. Ve 3. kole ztratil Charlton, startující se soukromým Lotusem, kontrolu nad svým vozem a zasáhl Hailwoodův vůz. Většina jezdců se dokázala kolizi vyhnout, avšak do incidentu se připletli Ickx a Regazzoni. Švýcarovo BRM začalo po nárazu do Hailwoodova Surteesu hořet. Hailwood neváhal a okamžitě se vrhl do plamenů, aby bezvědomého Regazzoniho vyprostil. Za svůj odvážný čin si Hailwood později vysloužil medaili za statečnost. Regazzoni byl po havárii převezen do nemocnice, naštěstí však utrpěl jen drobné popáleniny. Hromadná havárie zmařila Hulmeovy šance na vítězství, neboť na úlomcích utrpěl defekt pneumatiky a musel k mechanikům. Do čela tak postoupil Scheckter. Domácího závodníka již v 7. kole předjel Stewart, který během chaosu po Regazzoniho nehodě rychle postoupil vpřed. Scheckter dlouho hájil svoji 2. pozici, po 30 kolech ale začal bojovat s opotřebenými pneumatikami, a tak jej postupně předjeli Revson a E. Fittipaldi. V závěru závodu Schecktera definitivně vyřadila porucha motoru. Stewart setrval v čele až do šachovnicového praporku a připsal si tak první vítězství sezony před Revsonem a E. Fittipaldim.

Tradiční dlouhou přestávku před první evropskou velkou cenou vyplnily 2 nemistrovské závody. V Závodě šampiónů v Brands Hatch zvítězil Peter Gethin s vozem specifikace F5000, zatímco ve sněhem poznamenané International Trophy v Silverstone triumfoval Jackie Stewart. Velká cena Španělska se po roce opět vrátila na silniční okruh Montjuich Park v Barceloně. Nejvýhodnější pozici na startu si v kvalifikaci zajistil Peterson před Hulmeem, Cevertem a Stewartem. První dva jezdci si po startu závodu udrželi své pozice, zatímco Stewart překonal svého týmového kolegu Ceverta. Skvělý start zaznamenal Lauda, který postoupil z 11. na 6. pozici. Ve 3. kole předjel Stewart druhého Hulmeho, zatímco E. Fittipaldi se probojoval na 5. místo před piloty BRM Laudu a Beltoiseho. Pořadí v čele se stabilizovalo až do 20. kola, kdy Hulme odbočil k mechanikům kvůli potížím s vyvážením kola. Na třetí pozici tak postoupil Cevert. Francouze vzápětí předjel E. Fittipaldi. Když po 47 kolech druhého Stewarta vyřadila porucha brzd, dostali se na obě  čelní pozice piloti Lotusu v pořadí Peterson, Fittipaldi. Jejich vedení netrvalo dlouho – Peterson musel v 57. kole z celkových 75 z první příčky odstoupit kvůli poruše převodovky. Pro třetí vítězství z úvodních čtyř závodů si pak s přehledem dojel E. Fittipaldi, který tak zvýšil svůj náskok v šampionátu na 11 bodů před druhým Stewartem. Po odstoupení Petersona jezdil na 2. pozici Reutemann, pilota Brabhamu ale vyřadila porucha hnacího hřídele, a tak jako druhý do cíle dorazil Cevert. Třetí místo obsadil při svém teprve druhém startu ve formuli 1 George Follmer s vozem Shadow.

Počínaje Velkou cenou Belgie došlo ve formuli 1 k na první pohled méně patrné, ale z hlediska organizace důležité změně – týmům byla přidělena stálá startovní čísla. Nezáživnou trať v Nivelles vystřídal v roce 1973 v pořádání belgické velké ceny vlámský okruh Zolder. Pořadatelé závodu začali pozdě s úpravami povrchu, který ještě nebyl správně vytvrzený, a tak během pátečních tréninků asfalt na několika místech popraskal. Trať byla pod hrozbou odvolání startu ze strany jezdecké asociace GPDA přes noc opravena a závod se tak mohl konat. V kvalifikaci opět triumfoval Peterson před Hulmeem. Pilot Lotusu zužitkoval svoji pole position a po startu vyrazil do čela před Cevertem, Ickxem, Hulmeem a Reutemannem. Vedení Petersonovi vydrželo jen do 2. kola, kdy klesl za Ceverta. V 6. kole Hulme uklouzl na oleji, který unikl z Ickxova Ferrari, vyjel mimo trať a propadl se do druhé poloviny startovního pole. Ickx vzápětí odstoupil kvůli poruše olejového čerpadla. Na třetí pozici se proto posunul Reutemann. Po 14 kolech Argentince vyřadila porucha motoru. Za vedoucí Ceverta a Petersona tak postoupili E. Fittipaldi a Stewart. V 19. kole E. Fittipaldi předjel svého týmového kolegu a jen o chvíli později se Brazilec ujal vedení, neboť Cevert předvedl hodiny. O 5 kol později vedoucího jezdce Lotusu předjel Stewart, který poté začal v čele ujíždět. E. Fittipaldiho v pozdější fázi závodu začaly trápit problémy s tlakem paliva, a tak jej ve 48. kole Cevert znovu odsunul za svá záda. K žádné další změně v první trojici už potom nedošlo, a tak Stewart a Cevert zajistili týmu Tyrrell první dvojité vítězství tohoto roku.

Velká cena Monaka se konala netradičně až na začátku června, neboť trať v Monte Carlu podstoupila rozsáhlou přestavbu. Přibyl nový úsek Piscine (v dnešní době známý jako Plavecký bazén) a zatáčka La Rascasse. Podstatnou rekonstrukcí prošel i legendární tunel. V Monaku se poprvé představil tým Hesketh s pronajatými vozy March a jezdcem Jamesem Huntem. Důležitou monackou pole position si v kvalifikaci vybojoval Stewart před Petersonem. Po startu závodu se do vedení protlačil Cevert, startující až ze 4. místa. Již ve 2. kole Francouz po najetí na obrubník utrpěl defekt pneumatiky a čelní pozici tak převzal Peterson před Regazzonim, Stewartem, E. Fittipaldim a Laudou. Peterson začal okamžitě soupeřům ujíždět. V 6. kole se Regazzoni dopustil chyby, a tak se na druhou pozici posunul Stewart. Vedoucího Petersona vzápětí začaly trápit problémy s přívodem paliva, v jejichž důsledku se propadl až na 6. pozici. Do čela postoupil Stewart, za nímž následovali E. Fittipaldi, Lauda a Ickx. Ve 25. kole třetího Laudu vyřadila porucha převodovky. O 20 kol později odstoupil po poruše hnacího hřídele také Ickx, a tak se na 3. pozici vyšplhal Wilson Fittipaldi. Pilot Brabhamu kroužil za vedoucím Stewartem a svým bratrem Emersonem až do 71. kola, kdy kvůli úniku paliva musel odstoupit. Jackie Stewart si v Monaku dojel pro své 25. vítězství, čímž vyrovnal dosavadního rekordmana Jima Clarka. Za pilotem Tyrrellu do cíle dorazili závodníci Lotusu v pořadí E. Fittipaldi, Peterson. James Hunt byl blízko zisku prvního bodu hned při svém debutu, když po odstoupení W. Fittipaldiho kroužil na 6. místě, v samém závěru ale Brita vyřadila porucha motoru.

Úspěchy Ronnieho Petersona podnítily zájem Švédů o formuli 1, a tak se v roce 1973 poprvé konala Velká cena Švédska na okruhu v Anderstorpu. Skandinávská závodní dráha zahrnovala několik mírně klopených zatáček, které kladly značné nároky na pneumatiky. Zadní rovinka vedla po letištní ranveji. Největší proslulost však trati zajistilo nezvykle umístěné depo, které se nenacházelo v prostoru startu a cíle, nýbrž uprostřed okruhu. Ronnie Peterson potěšil domácí fanoušky vítězstvím v kvalifikaci před Cevertem, Stewartem a E. Fittipaldim. Závod byl odstartován s menším zpožděním, protože si jezdci stěžovali na fotografy stojící na nebezpečných místech. Po startu nejlépe vyrazil Peterson, za kterého postoupil jeho týmový kolega E. Fittipaldi, následováný piloty Tyrrellu v pořadí Cevert, Stewart. Vedoucí čtveřice kroužila v nezměněném pořadí až do 33. kola, kdy Stewart předjel Ceverta a vydal se stíhat vedoucí Lotusy. Cevert, kterého trápily opotřebené pneumatiky, podlehl v 61. kole také Hulmeovi, jenž se rozhodl závod absolvovat na tvrdších pneumatikách. Po 70 kolech náhle zpomalil E. Fittipaldi v důsledku poruchy převodovky. Druhého Stewarta v závěru začaly trápit brzdy, a tak pouhých 5 kol před cílem podlehl Hulmeovi. V předposledním kole Novozélanďan předjel i domácího hrdinu Petersona, kterému unikal vzduch z pneumatiky, a zaznamenal tak premiérové vítězství pro vůz McLaren M23. Zklamaný Peterson zachránil alespoň 2. pozici před Cevertem. Stewart nakonec klesl až na 5. místo, zásluhou ukořistěných bodů ale Skot snížil Fittipaldiho náskok v průběžné klasifikaci na pouhé 2 body.

O dva týdny později se konala Velká cena Francie. Za volantem druhého továrního McLarenu se v Le Castellet objevil Jody Scheckter, protože Peter Revson závodil v USA. Mezi zúčastněnými chyběl i Chris Amon, neboť tým Tecno se dostal do sporu se svým hlavním sponzorem, společností Martini. Ve startovním poli se naopak poprvé objevila stáj Ensign. Pozice v první řadě si během kvalifikační bitvy vybojovali Stewart, Scheckter a E. Fittipaldi. Po startu se do vedení dostal Scheckter před Petersonem, Stewartem, Hulmeem a E. Fittipaldim. Pořadí v čele závodu se nezměnilo až do 17. kola, kdy Hulme odpadl z vedoucí skupiny kvůli potížím s pneumatikou. O několik kol později odbočil k mechanikům se stejným problémem i Stewart. E. Fittipaldi předjel týmového kolegu Petersona a vydal se stíhat vedoucího Schecktera. Ve 42. kole Jihoafričan zaváhal při předjíždění Beltoiseho o kolo, a tak se E. Fittipaldi chopil nabídnuté příležitosti. Tvrdý souboj o první pozici skončil kolizí, po které byli nuceni Scheckter i E. Fittipaldi odstoupit. Do čela tak postoupil Peterson, který konečně prolomil svoji smůlu z úvodu sezóny a dojel si pro první vítězství ve formuli 1. Švéda na stupních vítězů doprovodili Cevert a Reutemann. Stewart se nakonec probil na 4. pozici, a protože E. Fittipaldi opět vyšel naprázdno, ujal se pilot Tyrellu vedení v šampionátu. Pro první bod si s Marchem lorda Hesketha dojel James Hunt.

Ve Velké ceně Velké Británie si hned čtveřice závodníků odbyla svůj debut ve formuli 1: v týmu March nahradil Jariera talentovaný Brit Roger Williamson, ve třetím voze Surtees se představil Jochen Mass, se soukromým Brabhamem týmu MRD startoval John Watson a Frank Williams tentokrát svůj druhý vůz pronajal Novozélanďanovi Grahamu McRaeovi. Svoji pátou pole position sezóny si v Silverstone zajistil Peterson před dvojicí McLarenů Hulmea a Revsona. Bezprostředně po startu závodu utrpěl Lauda defekt hnacího hřídele a do Rakušanova BRM zezadu narazil Oliver. Peterson vyrazil do vedení, avšak ještě během 1. kola Švéda předjel Stewart. Jakmile startovní pole dorazilo do poslední zatáčky Woodcote, ztratil Scheckter kontrolu nad svým McLarenem a způsobil hromadnou havárii, do které se zapletlo dalších 8 vozů. Andrea de Adamich při kolizi utrpěl zlomeninu kotníku, která ukončila Italovu kariéru ve formuli 1. Závod zastavily červené vlajky. Až po hodině a půl bylo vše připraveno k opakovanému startu s pouhými 19 vozy na roštu. Mechanici BRM stihli během dlouhé přestávky zprovoznit Laudův vůz. Rakušan zaznamenal skvělý start, když postoupil z deváté na druhou pozici za vedoucího Petersona a před třetího Stewarta. Již ve 2. kole Stewart Laudu překonal. V 7. kole pilot BRM podlehl i E. Fittipaldimu. Ve stejnou chvíli skončil Stewart ve smyku a propadl se až na 13. místo. Lauda krátce nato ztratil několik dalších pozic. Pořadí v čele se mezitím ustálilo: za vedoucím Petersonem kroužili E. Fittipaldi, Revson, Hulme a Hunt. Ve 37. kole odstoupil E. Fittipaldi s poruchou hnacího hřídele. Brazilec tím uvolnil cestu Revsonovi, který o 2 kola později předjel Petersona a ujal se vedení. Hunt zatím zdolal Hulmea a vydal se stíhat i druhého Petersona. Britovy pneumatiky už byly značně opotřebeny, a tak Hunt namísto zamýšleného útoku na 2. pozici znovu podlehl Hulmeovi a závod dokončil na 4. místě. V čele jedoucí Revson se již nenechal nikým ohrozit a stal se tak krátce po Petersonovi dalším premiérovým vítězem velké ceny formule 1.

Do kalendáře formule 1 se po roční pauze vrátila Velká cena Nizozemska. Přímořský okruh v Zandvoortu se během této doby dočkal položení nového povrchu a zejména podstatného vylepšení únikových zón a ochranných bariér. Ve startovním poli chyběl tým Ferrari, trápící se s výkonností svého vozu 312B3. Dalším z řady jezdců, kteří si zaplatili start ve druhém voze týmu Franka Williamse, se stal domácí Gijs van Lennep, který tak doplnil stálého jezdce Howdena Ganleyho. V kvalifikaci si při těžké havárii pohmoždil kotník obhájce titulu Emerson Fittipaldi. I přes své zranění se Brazilec rozhodl zúčastnit závodu, ale už po dvou kolech kvůli bolestem odstoupil. Fittipaldiho týmový kolega Peterson v kvalifikaci opět nenašel přemožitele. V první řadě Švéda doplnili Stewart a Cevert. Po zahájení závodu udržel Peterson vedení před Stewartem, Pacem a Cevertem. V 6. kole Cevert předjel Paceho a postoupil na 3. pozici. V 8. kole těžce havaroval při svém teprve druhém startu ve formuli 1 Roger Williamson, jehož March se převrátil a začal hořet. David Purley se svým Marchem týmu LEC okamžitě zastavil a snažil se Williamsonovi pomoci, na rozdíl od bezradných a nedostatečně vybavených záchranářů. I přes Purleyho úsilí, za které byl později vyznamenán jiřskou medailí, bohužel pětadvacetiletý Williamson v plamenech svého vozu zahynul. Závod navzdory této tragédii pokračoval bez přerušení. Peterson setrval na vedoucí pozici až do 64. kola, kdy kvůli potížím s převodovkou podlehl Stewartovi. Pilot Lotusu se v dalším kole propadl i za Ceverta a krátce nato svůj vůz odstavil. Spolu se Stewartem a Cevertem na stupně vítězů poprvé v kariéře vystoupil James Hunt, na oslavy však po skandální smrti Rogera Williamsona nebylo ani pomyšlení.

Pouhý týden po tragické Velké ceně Nizozemska se kolotoč formule 1 přesunul na obávaný Nürburgring. Do Německa nedorazily týmy March, Ferrari, Ensign, Tecno a Hesketh. Některé stáje proto nasadily třetí vozy, aby jimi doplnily prořídlé startovní pole. Chybějící Ferrari dovolilo Jackymu Ickxovi, aby se Velké ceny Německa zúčastnil s vozem McLaren. Emerson Fittipaldi ještě stále nebyl plně zotaven ze zranění kotníku, které utrpěl v Zandvoortu, a tak se pilot Lotusu do závodu kvalifikoval až na 14. místě. Z pole position se radoval Fittipaldiho úhlavní soupeř v boji o titul Stewart, který porazil Petersona. Po startu závodu se Stewart nenechal ohrozit a setrval v čele před Cevertem a Petersonem. Švéda ještě před cílem prvního třiadvacetikilometrového kola vyřadila porucha motoru. Na třetí pozici postoupil Ickx, za nímž následovali Lauda, Reutemann, Revson, Pace a Hulme. Skupina jezdců bojujících o 4. příčku se brzy rozpadla, neboť Revson se po kontaktu s bariérou propadl do středu pole a Lauda havaroval v úseku Kesselchen. Nepříjemná nehoda pro Rakušana skončila zlomeným zápěstím. Na 4. pozici postoupil Reutemann, v 8. kole však jezdce Brabhamu vyřadila porucha motoru a jeho místo převzal Pace. Pořadí v čele se nezměnilo po celý zbytek závodu, a tak mohli piloti Tyrrellu slavit další dvojité vítězství. Druhé místo v cíli vyneslo Ceverta na druhou pozici v průběžném pořadí šampionátu se ztrátou 15 bodů na týmového kolegu Stewarta. Specialista na severní smyčku Nürburgringu Jacky Ickx dojel při svém ojedinělém startu v barvách McLarenu na třetím místě.

Ve Velké ceně Rakouska se tým Ferrari znovu vrátil do boje. Rozčarovaný Jacky Ickx se rozhodl závod na Österreichringu vynechat, a tak Scuderia nasadila jediný monopost pro Artura Merzaria. Rakouské fanoušky nepotěšil Niki Lauda, který kvůli zranění z Nürburgringu musel domácí velkou cenu vynechat. Emerson Fittipaldi, který nutně potřeboval dosáhnout dobrého výsledku, aby si uchoval reálnou naději na titul, zaznamenal v kvalifikaci nejrychlejší čas před týmovým kolegou Petersonem. Stewart obsadil až sedmou pozici. Start závodu nevyšel E. Fittipaldimu zrovna nejlépe, neboť se propadl na 3. místo za Petersona a Hulmea. Revson zůstal kvůli poruše spojky stát na roštu a při následné kolizi na trať unikl olej z Beuttlerova Marchu. Ve 4. kole Stewart předjel Merzaria a posunul se na 4. pozici. Krátce nato zaútočil na pilota Ferrari i Cevert. Oba závodníci se během souboje o 5. příčku srazili, přičemž pro Francouze tím závod skončil. O několik kol později musel druhý Hulme kvůli problémům se svíčkami odbočit k mechanikům. Ze situace vytěžil E. Fittipaldi, který postoupil na 2. pozici za svého týmového kolegu Petersona. Za dvojicí Lotusů kroužil Stewart. V 17. kole Peterson podle očekávání uvolnil týmové jedničce cestu za kýženým vítězstvím. E. Fittipaldi pak pokračoval ve vedení až do 49. kola, kdy jej vyřadila porucha palivového potrubí. Brazilcovy šance na obhajobu titulu se tak po dalším nedokončeném závodě snížily na minimum. Peterson se po odstoupení svého kolegy vrátil do čela a dojel si pro druhé vítězství sezóny. Body za 2. místo v cíli přiblížily Stewarta na dosah mistrovskému titulu. Třetí pozicí v cíli Velké ceny Rakouska zaujal Brazilec Carlos Pace s vozem Surtees.

Třináctou zastávkou mistrovské sezóny 1973 byla Velká cena Itálie. Na domácí půdě automobilky Ferrari do rudého monopostu opět usedl i Jacky Ickx, ačkoli Belgičan se s týmem dohodl jen na dočasné smlouvě. V kvalifikaci těžce havaroval James Hunt. Mechanici týmu Hesketh nebyli schopni poničený vůz včas opravit, a tak mohl britský jezdec zbytku závodního víkendu jen přihlížet. Pozice v první řadě na startu si v kvalifikaci vyjeli Peterson a Revson. Po 1. kole závodu vedli závodníci Lotusu v pořadí Peterson, E. Fittipaldi. Za jejich zády následovali Hulme, Stewart a Revson. Po 8 kolech odbočili Stewart a Hulme k mechanikům – pilot Tyrrellu kvůli defektu pneumatiky, zatímco Hulme si nechal zkontrolovat vůz po předchozím prudkém přejezdu přes obrubník. Na třetí pozici tak postoupil Revson. Pořadí na prvních třech místech se v dalším průběhu závodu již nezměnilo, a tak mohl tým Lotus slavit první dvojité vítězství od Velké ceny Jihoafrické republiky v roce 1968. Jackie Stewart předvedl fantastickou stíhací jízdu a do cíle dorazil na 4. pozici. Protože Colin Chapman nechal v Monze zvítězit Petersona, připravil tím E. Fittipaldiho o poslední teoretickou šanci na předstižení Stewarta, který se tak mohl už po Velké ceně Itálie radovat ze svého třetího mistrovského titulu.

Po předčasné korunovaci Jackieho Stewarta světovým šampiónem se startovní pole formule 1 přesunulo na severoamerický kontinent, aby se zde v závěrečných dvou velkých cenách rozhodlo v souboji o Pohár konstruktérů mezi Tyrrellem a Lotusem. Stáj Kena Tyrrella v kanadském Mosport Parku připravila třetí vůz pro Chrise Amona, který se rozešel s neúspěšným Tecnem. Jacky Ickx definitivně opustil tým Ferrari, a tak Scuderii opět reprezentoval jen Arturo Merzario. V kokpitu třetího McLarenu se poprvé od zavinění hromadné havárie v Silverstone představil Scheckter. Kvalifikace přinesla stejný výsledek jako před 2 týdny v Monze, když opět triumfoval Peterson před Revsonem. V den závodu pršelo. Po startu vyrazil do vedení Peterson před Scheckterem. Na 3. pozici postoupil Lauda (8. na startovním roštu), který se ve třetím kole probojoval do čela. Peterson a Scheckter bojovali o 2. pozici až do 17. kola, kdy pilot Lotusu havaroval. Scheckter se postupně propadl za E. Fittipaldiho, Paceho a Olivera. Trať mezitím začala osychat. Po 20 kolech odbočil Lauda k mechanikům na výměnu pneumatik a vedení převzal E. Fittipaldi před Oliverem a Cevertem. Ve 33. kole došlo ke kolizi mezi Scheckterem a Cevertem. Přestože to situace nevyžadovala, vyslalo ředitelství závodu na trať dvě sanity. Společně se zdravotníky byl na trať poprvé v historii formule 1 vyslán zpomalovací vůz, který ve startovním poli způsobil značné zmatky, neboť vyjel před nesprávným vozem. Do vedení se díky tomu dostal Oliver před Revsonem a Beltoisem, přestože většina účastníků se domnívala, že čelní pozici dál kontroluje E. Fittipaldi. Po několika kolech Revson předjel Olivera a v čele pak pilot McLarenu setrval až do šachovnicové vlajky, kterou k údivu většiny přítomných spatřil jako první. E. Fittipaldi v závěru předjel Beltoiseho a Olivera a pořadatelé jej proto klasifikovali na 2. místě, přestože se Brazilec (pravděpodobně oprávněně) považoval za skutečného vítěze závodu. Třetí pozice v cíli připadla Oliverovi.

Velká cena USA ve Watkins Glenu měla být jubilejním 100. a zároveň posledním závodem trojnásobného mistra světa Jackieho Stewarta. Loučení nejvýraznější osobnosti posledních let bohužel zastínila další tragédie. Stewartův týmový kolega Francois Cevert v posledních minutách sobotních tréninkových jízd ztratil v úseku The Esses kontrolu nad svým vozem a ve vysoké rychlosti havaroval. Jeho vůz tvrdě narazil do svodidel, odrazil se zpátky na trať a narazil do bariéry vpravo, přes kterou se převrátil. Talentovaný Francouz zemřel přímo na místě nehody. Zdrcený Jackie Stewart okamžitě odvolal svoji účast v závodě. Vítězství v Poháru konstruktérů tak definitivně připadlo týmu Lotus, jehož jezdec Ronnie Peterson v kvalifikaci vybojoval rekordní devátou pole position v průběhu sezóny. Druhou pozici v první řadě si zajistil Reutemann. Nejrychlejší dvojice z kvalifikace si po startu závodu udržela své pozice. Ve 4. kole druhého Reutemanna předjel Hunt. Jezdec Heskethova týmu se poté zavěsil za vedoucího Petersona. E. Fittipaldi musel zajet k mechanikům, protože si prudkým bržděním při vyhýbání Scheckterovu vozu poškodil pneumatiky. Hunt bojoval s Petersonem o vítězství až do samého závěru, pilot Lotusu však Brita po celý závod udržel za svými zády a dojel si pro čtvrté vítězství sezóny. Třetí místo uhájil po zbytek závodu Reutemann. Sedmá pozice v cíli patřila Jackymu Ickxovi, startujícímu s vozem Iso-Marlboro stáje Franka Williamse. Z dnešního pohledu se Belgičanovi v roce 1973 podařil kuriózní kousek – kterému závodníkovi by se v současné době poštěstilo během jediné sezóny startovat za týmy Ferrari, McLaren i Williams…

Sezóna 1973 přinesla mimořádně napínavou bitvu mezi týmy Tyrrell a Lotus. Svůj třetí titul mistra světa nakonec vybojoval Jackie Stewart v barvách Tyrrellu, zatímco Pohár konstruktérů získal Lotus. Dramatický ročník bohužel přinesl i dvě tragické nehody, které si vyžádaly životy Rogera Williamsona a Francoise Ceverta.

Na celkové pořadí šampionátu 1973 se můžete podívat ZDE.