Pohlednice z historie: 1974 Dravé mládí vpřed

Největší rozruch během tříměsíční zimní přestávky vyvolal exmistr světa Emerson Fittipaldi, který opustil Lotus a zamířil k McLarenu. Společně s Brazilcem stáj McLaren posílili noví sponzoři, společnosti Texaco a Marlboro. Protože tým měl zároveň platnou sponzorskou smlouvu i s výrobcem kosmetiky Yardley, objevily se ve startovním poli hned 3 tovární vozy McLaren – v červenobílých barvách Texaca a Marlbora závodili E. Fittipaldi a Dennis Hulme, zatímco pod hlavičkou Yardleye jezdil Mike Hailwood.
Fittipaldiho místo u Lotusu zaujal Jacky Ickx, který po loňském roce plném zklamání odešel od Ferrari. Po Ickxově boku v týmu Lotus pokračoval Ronnie Peterson. Colin Chapman poprvé od roku 1970 představil nový vůz s typovým označením 76, který vycházel z legendárního modelu 72. Nový Lotus zaujal především novátorsky řešeným elektronickým ovládáním spojky. Protože vůz nepřinesl očekávané výsledky, tým se v průběhu sezóny vrátil k osvědčeným monopostům typu 72E.
Ken Tyrrell byl nucen po odchodu úřadujícího mistra světa Jackieho Stewarta do závodnického důchodu a tragické smrti Francoise Ceverta poprvé po 4 letech změnit jezdeckou sestavu. Do kokpitů modrobílých Tyrrellů proto usedli nepříliš zkušení mladíci Patrick Depailler a Jody Scheckter, který na sebe v roce 1973 upozornil především sérií nehod, ale také několika skvělými jízdami. Nový model 007 po letech opustil pro Tyrrelly charakteristický koncept přídě vozu, svým tvarem připomínající radlici.
Stáj Ferrari prošla po sérii neúspěchů podstatnou reorganizací. Vedení týmu se ujal sedmadvacetiletý Luca di Montenzemolo. Vývojem vozu 312B3 byl opět pověřen Mauro Forghieri. Jezdeckou dvojici vytvořili loňští kolegové od BRM Niki Lauda a Clay Regazzoni (Švýcar už předtím Scuderii reprezentoval v letech 1970 – 1972).
BRM po ztrátě podpory od Marlbora uzavřelo sponzorskou smlouvu se společností Motul, která do kokpitů prosadila francouzské trio Beltoise, Pescarolo a Migault. Sir Alfred Owen na konci roku ztratil o upadající tým zájem, a tak v jeho čele stanul Owenův švagr Louis Stanley.
Týmovou jedničkou Ecclestoneova Brabhamu zůstal Carlos Reutemann. Wilson Fittipaldi stáj opustil, neboť spřádal plány na založení vlastního týmu formule 1. Reutemanna v průběhu roku doplnil Carlos Pace, který nebyl spokojen s výkonností vozu Surtees. Se soukromým Brabhamem týmu John Goldie Racing závodil i John Watson. Stáj Johna Surteese opustil ještě před koncem sezóny kromě Paceho i její druhý stálý jezdec Jochen Mass.
Tým March angažoval německého nováčka Hanse-Joachima Stucka, syna předválečného jezdce a účastníka několika velkých cen v 50. letech Hanse Stucka. Po Němcově boku se během roku představil další debutant ve formuli 1, Ital Vittorio Brambilla.
Ambiciózní tým britského lorda Alexandera Hesketha vyměnil monopost March za vůz vlastní konstrukce, navržený Harveym Postlethwaitem. Do jeho kokpitu opět usedl James Hunt.
Tým Franka Williamse pokračoval s vozy Iso-Marlboro. Jezdecky stáj posílil bývalý pilot Ferrari Arturo Merzario. Vedle Itala se představila celá plejáda platících jezdců, kteří týmu zajistili potřebné finance.
Americká stáj Shadow získala do svých řad Petera Revsona od McLarenu a Jeana-Pierra Jariera od Marchu. Graham Hill ve svojí soukromé stáji vyměnil vozy Shadow za šasi od Loly, vycházející z monopostů určených pro F5000.
V průběhu sezóny doplnila startovní pole celá řada menších týmů s vozy vlastní konstrukce. Mezi soukromníky se zařadil i Chris Amon, který se ale se svým monopostem dokázal probojovat na start velké ceny jen jednou. V závěrečných zámořských velkých cenách se představily americké týmy Penske a Parnelli, ve kterém se po roční pauze do formule 1 vrátil Mario Andretti. Další nové vozy F1 postavily značky Lyncar, Maki, Token a Trojan.

Mistrovství světa formule 1 zahrnovalo v roce 1974 celkem 15 velkých cen. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 7 nejlepších výsledků z úvodních 8 závodů a 6 nejlepších výsledků ze zbývajících 7 podniků. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1974

V lednové Velké ceně Argentiny startovala řada týmů ještě s vozy z loňského roku. Pořadatelé v Buenos Aires se oproti předchozím sezónám rozhodli využít pro konání závodu rychlejší verzi okruhu, doplněnou o dvě dlouhé rovinky, navzájem propojené táhlou pravotočivou zatáčkou. Pole position si v kvalifikaci vybojoval Peterson. Společně se Švédem startoval z první řady Regazzoni. Po startu závodu se za vedoucího Petersona protlačil Hunt. Regazzoni, Revson a Hailwood se v první zatáčce srazili a do kolize se připletli také Jarier, Watson a Merzario. Ještě před koncem prvního kola skončil Hunt v hodinách, a tak na druhou pozici postoupil domácí hrdina Reutemann. Ve 3. kole se pilot Brabhamu probojoval do čela, zatímco třetí E. Fittipaldi odbočil k mechanikům kvůli potížím se svíčkami. Brazilcovu pozici převzal Hailwood, kterého však vzápětí překonali Hulme a Ickx. Po 10 kolech začaly druhého Petersona trápit brzdy a propadl se za Hulmea a Ickxe. V 15. kole pilota Lotusu předjeli i Lauda a Hailwood. Ve 27. kole odbočil Ickx ze třetího místa k mechanikům kvůli defektu a jeho pozici převzal Lauda. Zdálo se, že Reutemann již má vítězství na domácí půdě v kapse, v závěru závodu ale vedoucího závodníka začal trápit vynechávající motor. V předposledním kole Argentince předjel Hulme, který si v Buenos Aires dojel pro své poslední vítězství ve formuli 1. V závěrečném kole Reutemannův motor vysadil úplně, a tak za Hulmeem do cíle dorazili piloti Ferrari Lauda a Regazzoni.

Po závodě v Argentině zamířily týmy na druhý podnik pořádaný na jihoamerické půdě, Velkou cenu Brazílie v Interlagosu. V kvalifikaci potěšil domácí fanoušky E. Fittipaldi, který zaznamenal nejrychlejší čas před Reutemannem, Laudou a Petersonem. Po startu závodu se do čela probojoval Reutemann, za kterým následovali Peterson, E. Fittipaldi a Regazzoni. Švýcarova týmového kolegu Laudu začal trápit vynechávající motor. Ve 4. kole se do vedení vyšvihl Peterson a Reutemanna vzápětí předjel i E. Fittipaldi. Argentincovy měkké pneumatiky začaly ztrácet přilnavost, a tak brzy podlehl i Regazzonimu a Ickxovi. Peterson v čele setrval až do 16. kola, kdy jej při předjíždění Merzaria o kolo zaskočil E. Fittipaldi. Po 20 kolech Peterson odbočil k mechanikům kvůli unikající pneumatice, a tak se na druhou pozici posunul Regazzoni před Ickxem. Závod byl kvůli dešti předčasně ukončen po 32 z plánovaných 40 kol. Náhlá průtrž mračen neměla žádný vliv na pořadí v první trojici, a tak si místní idol E. Fittipaldi dojel pro své první vítězství v barvách McLarenu.

Velká cena Jihoafrické republiky byla na programu až na konci března, a tak se během dvouměsíční pauzy konaly dva nemistrovské závody. Únorovou Gran Premio Presidente Medici v brazilské metropoli ovládl E. Fittipaldi, zatímco v Závodě šampiónů v Brands Hatch triumfoval Ickx. Ještě před vlastní velkou cenou se v Kyalami konalo testování, při kterém po defektu zavěšení těžce havaroval Peter Revson s vozem Shadow. Američan po čelním nárazu do svodidel utrpěl těžká zranění, kterým bohužel podlehl. Tým Shadow bezprostředně po této tragédii odvolal svoji účast v závodě. Startovní pole v Jihoafrické republice naopak doplnilo několik místních závodníků, mezi kterými nechyběl Ian Scheckter, starší bratr Jodyho Schecktera. Tým Lotus do Kyalami poprvé přivezl nový model 76. Niki Lauda v kvalifikaci ukořistil svoji první pole position, čímž naznačil, že se u Ferrari opět začínají věci ubírat tím správným směrem. Hned za Rakušanem se poměrně překvapivě kvalifikovali Pace (Surtees) a Merzario (Iso-Marlboro). Po zahájení závodu Lauda uhájil vedení. Za Rakušanova záda postoupili Reutemann a Regazzoni. Uprostřed startovního pole se střetly oba tovární Lotusy poté, co se Petersonovi zaseklo ovládání plynu. Lauda vedl až do 10. kola, kdy jej předjel Reutemann. Za vedoucí dvojicí následovali Regazzoni, J. Scheckter, Hunt a E. Fittipaldi. Pilot Heskethu ve 14. kole odstoupil kvůli poruše hnacího hřídele. Po 20 kolech začaly J. Schecktera trápit vibrace, a tak se propadl za E. Fittipaldiho a Hailwooda. Pořadí se poté nezměnilo až do 49. kola, kdy Hailwood předjel E. Fittipaldiho. Oba piloti McLarenu se po několika kolech propadli za Beltoiseho s BRM. V 66. kole odstoupil ze třetí pozice Regazzoni kvůli poruše motoru a o 9 kol později vyřadila stejná závada i jeho týmového kolegu Laudu. Reutemann setrval v čele až do cíle závodu, a tak se mohl radovat ze svého prvního vítězství ve formuli 1. Jezdce Brabhamu na stupních vítězů doprovodili Beltoise a Hailwood.

Během čtyřtýdenní přestávky před závodem ve Španělsku se James Hunt postaral o velké překvapení, když s novým vozem Hesketh zvítězil v nemistrovské International Trophy v Silverstone. Tým Tyrrell v Jaramě představil nový model 007. Do kokpitu Shadowu usedl namísto tragicky zesnulého Petera Revsona Brian Redman. Startovní pole doplnily 2 nové týmy: Chris Amon poprvé nasadil vlastní vůz, stejně jako tým Trojan, pro nějž monopost navrhl bývalý konstruktér Brabhamu Ron Tauranac. První řadu na startu obsadili Lauda a Peterson. V den závodu panovalo deštivé počasí. Po startu se ujal vedení Peterson před Laudou, Regazzonim, Ickxem a E. Fittipaldim, kterého trápil vynechávající motor. Když začala trať po 11 kolech osychat, propadl se Brazilec za Schecktera. Krátce nato většina vozů zajela k mechanikům pro hladké pneumatiky. Během této doby vyřadila Petersona porucha motoru a o chvíli později se propadl také Ickx, jehož kolo nebylo řádně dotaženo. Do čela po zastávách postoupil Lauda před Regazzonim, Stuckem a Merzariem. Ve 38. kole Merzario havaroval, jeho vůz přeletěl přes bariéru a přistál poblíž skupinky fotografů. Havárie se naštěstí obešla bez zranění. Závod byl ukončen po uplynutí dvouhodinového časového limitu 6 kol před plánovaným cílem závodu. Oba závodníci Ferrari kroužili ve vedení po celý zbytek závodu, a tak si Lauda v Jaramě dojel pro své premiérové vítězství. Třetí pozici nakonec obsadil E. Fittipaldi. Dvojité vítězství Ferrari vyneslo Regazzoniho a Laudu na první dvě pozice v průběžném pořadí šampionátu.

Velká cena Belgie se po roce opět vrátila na fádní trať v Nivelles. Startovní listina čítala celkem 32 jmen, což na 3,7 km dlouhém okruhu věstilo značné problémy se silným provozem. Svůj debut si v Belgii odbylo  celkem 5 závodníků: s novým vozem Token startoval Tom Pryce, za volanty starších Brabhamů se objevili Teddy Pilette a Gérard Larrousse, u Ensignu dostal příležitost Vern Schuppan a se soukromým Surteesem týmu AAW se do závodu přihlásil Leo Kinnunen, první Fin ve formuli 1. Kvalifikaci ovládl Regazzoni, který všechny své soupeře porazil o více než sekundu. Nejbližších 10 Švýcarových pronásledovatelů v čele se Scheckterem, Laudou a E.Fittipaldim se přitom vtěsnalo do jediné sekundy. Po startu závodu Regazzoni vyrazil do vedení před Scheckterem, E. Fittipaldim, Petersonem, Laudou a Huntem. Ještě v 1. kole se E. Fittipaldi dokázal protlačit před Schecktera. Ve 3. kole Lauda předjel Petersona a vzápětí Rakušan zdolal i Schecktera. Pořadí v čele závodu se pak ustálilo až do chvíle, kdy vedoucí jezdci dojeli o kolo pomalejší závodníky. Lauda se za jedním z nich zdržel, a tak jeho třetí pozici ve 30. kole znovu převzal Scheckter. O 8 kol později se pilot Ferrari znovu probojoval před svého soupeře s Tyrrellem. Peterson mezitím odbočil k mechanikům kvůli potížím s brzdami. Ve 39. kole vedoucího Regazzoniho vytlačil jeden z pomalejších jezdců mimo trať a v důsledku toho se Švýcar propadl za E. Fittipaldiho a Laudu. V posledním kole přišel Regazzoni kvůli potížím s přívodem paliva i o třetí pozici, a tak za vítězným E. Fittipaldim a druhým Laudou do cíle dorazil Scheckter. Pilot McLarenu se po druhém vítězství sezóny posunul do čela průběžné klasifikace.

Po značných provozních problémech v Nivelles připustili pořadatelé na start Velké ceny Monaka jen 25 z 28 přihlášených jezdců. Tým Lotus se rozhodl po neúspěšné premiéře typu 76 opět nasadit starší model 72E. Pozice v první řadě na startu si v kvalifikaci zajistili jezdci Ferrari Lauda a Regazzoni. Depailler měl ještě před startem závodu potíže s motorem, a tak byl odsunut z druhé řady až na konec roštu. Regazzoni se po startu protlačil před Laudu a na 3. místo se posunul Jarier se Shadowem. Uprostřed pole se střetli Hulme a Beltoise, čímž zapříčinili hromadnou havárii, do které se zapletli také Merzario, Pace, Redman, Brambilla, Schuppan a Schenken. Třetí Jarier ve 3. kole podlehl Petersonovi. Ve 4. kole došlo k další kolizi, když do zádě Huntova Heskethu najel Stuck a skončil se svým Marchem v bariéře. O chvíli později havaroval v šikaně také Migault, jehož BRM skončilo uvězněné v ochranném plotu. V 6. kole se Peterson v zatáčce Rascasse dopustil chyby a do jeho Lotusu narazil Reutemann. Argentinec byl nucen odstoupit, zatímco Peterson v závodě pokračoval na 6. pozici. Po odstoupení pátého Hailwooda předjel Peterson v 19. kole Schecktera a posunul se na 4. pozici. O dvě kola později chyboval v zatáčce Rascasse i vedoucí Regazzoni a propadl se na 5. místo za Laudu, Jariera, Petersona a Schecktera. Ve 25. kole Peterson zdolal Jariera a vydal se pronásledovat vedoucího Laudu. Rakušan v čele setrval až do 33. kola, kdy jej vyřadila porucha motoru. Vedení v závodě tak převzal Peterson před Scheckterem, který mezitím předjel Jariera. Pořadí v čele závodu se již nezměnilo, a tak mohl tým Lotus zásluhou Petersona slavit první vítězství sezóny.

Ve Velké ceně Švédska startovali kromě Petersona další dva zástupci země tří korunek. Hanse-Joachima Stucka, který při nehodě v Monaku utrpěl zlomeninu palce, nahradil v týmu March Reine Wisell. V kokitu Shadowu se představil Bertil Roos, neboť Brian Redman stáj opustil. Artura Merzaria ve Švédsku sužovalo zranění prstu, které utrpěl při závodě sportovních vozů v Imole. Přestože se Ital v Anderstorpu zúčastnil tréninků, v závodě nakonec nestartoval. V kvalifikaci vybojovali první dvě místa na startovním roštu piloti Tyrrellu v pořadí Depailler, Scheckter. Druhou řadu sdíleli zástupci Ferrari Lauda a Regazzoni. Po startu závodu ukořistil vedoucí pozici Scheckter před Petersonem, Depaillerem, Laudou a Regazzonim. V 9. kole Petersona vyřadila porucha hnacího hřídele, a tak zanechal v čele dvojici Tyrrellů před oběma Ferrari. Ve 24. kole odstoupil Regazzoni kvůli poruše převodovky a čtvrtou pozici převzal Hunt, který mezitím zdolal Reutemanna. Když Argentince po 30 kolech zastavila závada, na 5. pozici postoupil E. Fittipaldi. Pořadí v čele se ustálilo až do chvíle, kdy Lauda zpomalil kvůli potížím se zadním zavěšením. V 67. kole Rakušana předjel Hunt. O několik kol později Lauda definitivně odstoupil. Jezdci týmu Tyrrell udrželi první dvě pozice až do cíle, a tak si Scheckter dojel pro své premiérové vítězství ve formuli 1. Stal se tak v pořadí šestým závodníkem, který dokázal zvítězit během úvodních sedmi velkých cen. Jako třetí do cíle dorazil Hunt.

Před Velkou cenou Nizozemska opět došlo k několika změnám v jezdeckých sestavách. Tým Shadow podepsal smlouvu s Tomem Prycem, zatímco stáj Surtees opustil po neshodách s jejím majitelem Carlos Pace. Hans-Joachim Stuck se již zotavil ze svého zranění, a tak znovu usedl do kokpitu Marchu. Kvalifikační boje vynesly do čela startovního roštu jezdce Ferrari Laudu a Regazzoniho. Rakušan ze svojí pole position vytěžil maximum a po startu se ujal vedení. Za pilotem Ferrari následovali Hailwood, Regazzoni a Depailler. Huntovi se start ze 6. pozice nepovedl a v první zatáčce se střetl s Prycem, čímž oba vyřadil ze závodu. Ve druhém kole Regazzoni předjel Hailwooda, zatímco E. Fittipaldi po úspěšném manévru převzal Scheckterovu pátou příčku. Během následujících kol se Hailwood propadl za Depaillera a E. Fittipaldiho. Třetího Depaillera v polovině závodu začala trápit přetáčivost, a tak svoji pozici ztratil ve prospěch E. Fittipaldiho. Francouz krátce nato podlehl i Hailwoodovi a Scheckterovi. Pořadí na bodovaných pozicích se ve zbytku závodu již nezměnilo, a tak si jezdci Ferrari dojeli pro druhé dvojité vítězství sezóny, když zvítězil Lauda před Regazzonim. E. Fittipaldi zásluhou třetího místa v cíli udržel vedení v šampionátu, avšak jen s minimálním náskokem před oběma piloty Ferrari.

Velká cena Francie zavítala v roce 1974 poprvé na nový autodrom Dijon-Prenois, který se stal v pořadí již šestým dějištěm francouzského podniku během posledních devíti let. Okruh v Dijonu měřil pouhých 3289 m, což zcela vylučovalo start všech 30 přihlášených závodníků. Pořadatelé proto do závodu připustili jen 22 nejrychlejších jezdců z kvalifikace. Mezi neúspešné kvalifikanty se zařadil i Carlos Pace, který našel nové působiště v týmu John Goldie Racing s vozem Brabham. Opačný konec startovního roštu opět opanoval Lauda, za kterým následovali Peterson, Pryce a Regazzoni. Překvapivě třetí Pryce na startu zaváhal a do jeho Shadowu narazil Reutemann. Pryceho vůz následně zkřížil dráhu Huntovi. Oba Britové byli nuceni podruhé v řadě odstoupit po vzájemné kolizi hned v 1. kole závodu. Nejlépe se podařilo odstartovat Laudovi, za kterým následovali Peterson, Regazzoni, Hailwood a Scheckter. V 6. kole Jihoafričan předjel Hailwooda a v následujícím kole motocyklového šampiona zdolal i E. Fittipaldi, který se po nepodařeném startu rychle probojoval vpřed. V 15. kole se Brazilec propracoval na 4. místo před Schecktera. O 2 kola později předjel Peterson Laudu a ujal se vedení. Pilot Lotusu svůj náskok začal rychle zvyšovat, protože Laudu trápily potíže s vibracemi. Čtvrtý E. Fittipaldi se mezitím dotáhl na Regazzoniho. K útoku nakonec nedošlo, neboť jezdce McLarenu zastavila porucha motoru. Pořadí v čele závodu nedoznalo ve zbývajících 50 kolech žádné další změny, a tak si Peterson s Lotusem 72E dojel pro druhé vítězství sezóny. Švéda na stupních vítězů doplnili Lauda a Regazzoni, kteří se v průběžném pořadí mistrovství světa posunuli na první dvě pozice.

Britská velká cena se mohla pochlubit nejpočetnějším startovním polem ze všech podniků sezóny 1974. O 25 míst na startovním roštu se v kvalifikaci utkalo celkem 34 jezdců. Neúspěšný Rikky von Opel se rozhodl odstoupit z týmu Brabham, a tak Bernie Ecclestone angažoval Carlose Paceho. Za volantem staršího Brabhamu se v Brands Hatch představila druhá žena v historii mistrovství světa formule 1, Italka Lella Lombardiová. Ve startovní listině se objevily další dva nové týmy – Maki, ve kterém se do F1 vrátil Howden Ganley, a Lyncar s jezdcem Johnem Nicholsonem. Třetí pole position v řadě si v Brands Hatch zajistil Lauda před Petersonem. Po startu závodu Lauda udržel vedení před Scheckterem, Regazzonim, Petersonem, Reutemannem a E. Fittipaldim. Pořadí na bodovaných pozicích se nezměnilo až do 36. kola, kdy Reutemann klesl pořadím kvůli smyku. Krátce nato utrpěli Peterson a Regazzoni defekty pneumatik, když najeli na úlomky z havarovaného Stuckova Marchu. Za Laudu a Schecktera tak postoupil E. Fittipaldi. V samém závěru závodu postihl defekt pneumatiky i vedoucího Laudu. Rakušan proto zamířil k mechanikům. Vedení převzal Scheckter, který zaznamenal druhé vítězství sezóny, čímž se zařadil mezi nejvážnější uchazeče o titul. Při návratu z boxů nebyl Lauda pořadateli puštěn zpátky na trať, protože Scheckter mezitím projel cílem. Tým Ferrari podal protest, který byl uznán, a Lauda tak alespoň získal cenné 2 body za 5. místo. Za vítězným Scheckterem do cíle dorazili E. Fittipaldi a Ickx.

O dva týdny později se konala Velká cena Německa na Severní smyčce Nürburgringu. Ve druhém voze týmu Franka Williamse debutoval Jacques Laffite. Po vynechání několika závodů se ve startovním poli znovu objevil tým Chrise Amona. Během tréninku po poruše zavěšení těžce havaroval Howden Ganley s vozem Maki. Novozélanďan si při nehodě přivodil vážná zranění kotníku. Lauda v kvalifikaci opět nenašel přemožitele. V první řadě Rakušana doplnil jeho týmový kolega Regazzoni, který po startu závodu vyrazil do čela. Laudovi tentokrát start příliš nevyšel a po kontaktu se Scheckterem pro pilota Ferrari závod skončil. Ani třetímu E. Fittipaldimu se nepodařilo dobře odstartovat, a tak na něho zaútočil Hulme. Souboj obou týmových kolegů skončil kolizí, po které byl Hulme nucen odstoupit. Během 1. kola E. Fittipaldiho k dovršení vší smůly postihl defekt pneumatiky. Brazilec dokázal dojet až ke svým mechanikům, po návratu na trať ale brzy odstoupil v důsledku poškozeného zavěšení. Za vedoucím Regazzonim následovali Scheckter, Reutemann a Mass. Pořadí na prvních třech pozicích se nezměnilo až do cíle a Regazzoni se po vítězství v závodě ujal vedení v šampionátu. V 6. kole se čtvrtý Mass propadl za oba piloty Lotusu. Domácí závodník se vzápětí znovu probojoval před Petersona. O několik kol později Massovu pozoruhodnou jízdu zastavila porucha motoru. V předposledním 13. kole ztratil pátý Hailwood po skoku v úseku Pflantzgarten kontrolu nad svým vozem. Při následné havárii jezdec McLarenu utrpěl zlomeninu nohy, která ukončila jeho kariéru ve formuli 1.

Během dvoutýdenní přestávky mezi závody v Německu a Rakousku opustil tým Surtees také Jochen Mass i se svým sponzorem, společností Bang&Olufsen. V kokpitu Surteesu Němce nahradil Jean-Pierre Jabouille. Namísto zraněného Hailwooda pilotoval Yardleyem sponzorovaný vůz McLaren David Hobbs. Tým BRM trápil nedostatek motorů, a tak na Österreichringu nasadil pouze Beltoiseho. Laudova kvalifikační nadvláda pokračovala i v domácí velké ceně. Společně s Rakušanem startoval z první řady Reutemann, který se v 1. kole závodu prosadil do vedení. Za pilotem Brabhamu bojovali Lauda, Pace a Regazzoni. Švýcar se již ve 2. kole protlačil před Paceho. V 9. kole Brazilce zdolal i Scheckter, který ale vzápětí odstoupil kvůli poruše motoru. O několik okamžiků později se před Paceho dostali E. Fittipaldi a Peterson. Laudu začal trápit vynechávající motor a klesl proto za Regazzoniho, E. Fittipaldiho, Petersona a Paceho, načež definitivně odstoupil. Ve 38. kole zastavil v důsledku poruchy motoru třetí E. Fittipaldi. Krátce po Brazilcově odstoupení zpomalil kvůli unikající pneumatice také druhý Regazzoni. Za vedoucího Reutemanna tak postoupil jeho týmový kolega Pace. Vedení dvojici Brabhamů vydrželo pouhá 2 kola, když Paceho vyřadila porucha palivového systému. Druhou pozici převzal Peterson, i on však vzápětí zastavil kvůli závadě, a tak za vítězným Reutemannem dojeli do cíle Hulme a Hunt. Před posledními 3 podniky vypadalo čelo průběžného pořadí šampionátu následovně: vedl Regazzoni (46 bodů) před Scheckterem (41), Laudou (38) a E. Fittipaldim (37).

Ve Velké ceně Itálie vybojoval Lauda rekordní šestou pole position v řadě. Za pilotem Ferrari na startovním roštu následovala trojice jezdců s vozy Brabham v pořadí Reutemann, Pace a Watson. Do závodu vyrazila první čtveřice v nezměněném pořadí. Regazzoni se v úvodu propracoval před všechny závodníky s Brabhamy a již v 5. kole se zařadil za vedoucího Laudu. Skvěle rozjetý závod pro závodníky Brabhamu záhy skončil – Watson se propadl po výletu mimo trať, Reutemann odstoupil po poruše převodovky a Pace se potýkal s problémy s pneumatikou. Na třetí pozici tak postoupil Peterson před E. Fittipaldim a Scheckterem. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 30. kola, kdy se z Laudova Ferrari začalo kouřit a vedení převzal jeho týmový kolega Regazzoni. Rakušan v závodě pokračoval ještě 2 kola, než jej definitivně zastavila porucha motoru. O 8 kol později postihla stejná závada ke zklamání italských tifosi i druhého zástupce Ferrari Regazzoniho. Do čela postoupil Peterson, za kterým v závěsu následoval E. Fittipaldi. Pilot Lotusu udržel těsný náskok až do cíle a připsal si již třetí vítězství sezony (opět se starším modelem 72E). Třetí stupeň vítězů obsadil Scheckter.

Ve Velké ceně Kanady chyběly některé menší týmy, jež se rozhodly zámořskou část šampionátu vynechat. Startovní pole naopak rozšířily dvě americké stáje, které plánovaly účast v celé následující sezóně: Penske s Markem Donohuem za volantem a Parnelli s Mariem Andrettim. Chris Amon vzdal své marné pokusy s vlastním šasi a doplnil Beltoiseho u BRM. V barvách Yardley Teamu McLaren se v Mosport Parku představil Jochen Mass. E. Fittipaldi v kvalifikaci přerušil rekordní Laudovu šňůru 6 pole position. Rakušan se kvalifikoval „až“ jako druhý, po startu závodu se ale probojoval na první pozici. Za vedoucím Laudou po 1. kole kroužili E. Fittipaldi, Regazzoni a Scheckter. Ve 3. kole se Scheckter dostal před Regazzoniho. Čtyři rivalové v boji o titul setrvali v nezměněném pořadí až do 49. kola, kdy Scheckter havaroval v důsledku poruchy brzd. V 68. kole havaroval po najetí na nečistotu na trati také vedoucí Lauda. Čelní pozici tak převzal E. Fittipaldi před Regazzonim. Na třetí místo postoupil Peterson, který předtím zdolal Hunta. Zbývajících 12 kol již žádnou změnu mezi první trojicí nepřineslo, a tak E. Fittipaldi po třetím vítězství sezóny vyrovnal Regazzoniho bodovou bilanci v čele průběžného pořadí šampionátu. Šanci na celkové prvenství měl před posledním závodem i Scheckter, který na vedoucí dvojici ztrácel 7 bodů, zatímco Lauda po dalším nedokončeném závodě z boje o titul vypadl.

Až závěrečná Velká cena USA ve Watkins Glenu měla rozhodnout o tom, který závodník z trojice E. Fittipaldi – Regazzoni – Scheckter vystřídá na trůnu úřadujícího mistra světa Jackieho Stewarta. Regazzoni během předzávodních testů rozbil svůj vůz, a tak muselo Ferrari do zámoří narychlo dopravit nový monopost. Také Scheckter potřeboval po kanadské havárii nový vůz. Tréninky začaly těžkou nehodou Jeana-Pierra Beltoiseho, který utrpěl zranění nohy a musel zbytek závodního víkendu vynechat. V kvalifikaci zaznamenal nejrychlejší čas Reutemann před Huntem a Andrettim, pozornost se však soustředila především na trojici závodníků bojujících o titul: Scheckter se kvalifikoval jako šestý, E. Fittipaldi jako osmý a Regazzoni obsadil až 9. pozici na startovním roštu. Reutemann vyrazil po startovním signálu do vedení před Huntem, zatímco Andrettiho šance na úspěch v domácím závodě vyhasly hned v úvodu kvůli potížím s elektroinstalací. Za vedoucí dvojicí následovali Pace a Lauda. Až za Rakušanem se pohybovali tři kandidáti na titul mistra světa v pořadí Scheckter, E. Fittipaldi a Regazzoni. Švýcarovo nové Ferrari nebylo dobře připraveno, a tak se Regazzoni vzápětí propadl za Watsona a Merzaria. V 10. kole těžce havaroval pilot Surteesu Helmuth Koinigg. Rakušanův vůz podjel pod svodidly a šestadvacetiletý Koinigg na místě nehody zemřel. Závod navzdory tragické havárii pokračoval bez přerušení. Čelní pozici nadále kontroloval Reutemann před Huntem, Pacem, Laudou, Scheckterem a E. Fittipaldim. Regazzoni odbočil k mechanikům na výměnu pneumatik, ovladatelnost jeho Ferrari se však příliš nezlepšila. Švýcar se propadl až do druhé desítky, a tak jeho šance na titul vzaly za své. Po 20 kolech začal mít Lauda problémy s řízením a v jejich důsledku klesl za Schecktera, E. Fittipaldiho a Merzaria, aby nakonec ve 39. kole odstoupil. Ve 45. kole z boje o titul definitivně vypadl Scheckter, kterého vyřadila porucha palivového potrubí. Reutemann uhájil vedení od startu až do cíle a připsal si třetí vítězství sezóny. Úspěch Brabhamu podtrhl druhým místem Pace, který v závěru předjel Hunta. E. Fittipaldi do cíle dorazil na čtvrté pozici, což mu stačilo k zisku druhého titulu mistra světa. Tým McLaren, jehož druhý jezdec Dennis Hulme se v USA rozloučil s aktivní kariérou ve formuli 1, se zároveň mohl radovat z premiérového triumfu v Poháru konstruktérů.

V roce 1974 se o vítězství ve velkých cenách podělilo celkem 7 závodníků, z toho 3 (Reutemann, Lauda a Scheckter) vystoupili na nejvyšší stupeň vítězů poprvé v kariéře. Z druhého mistrovského titulu se po nejtěsnější bitvě posledních let nakonec radoval Emerson Fittipaldi v barvách McLarenu.

Na celkové pořadí šampionátu 1974 se můžete podívat ZDE.