Pohlednice z historie: 1975 Pod taktovkou Nikiho Laudy

Mezi hlavními uchazeči o nejvyšší příčky nedošlo během zimní přestávky k příliš mnoha změnám. Mistrovský tým McLaren se omezil na účast se 2 vozy v barvách Texaca a Marlbora, neboť společnost Yardley, s jejíž podporou stáj v minulé sezóně nasazovala svůj třetí monopost, odstoupila ze světa velkých cen. Mistr světa z roku 1967 Dennis Hulme ukončil na sklonku předchozího roku svoji aktivní jezdeckou kariéru ve formuli 1, a tak po boku úřadujícího šampióna Emersona Fittipaldiho nastoupil Jochen Mass.
Stáj Ferrari jako jediná ze špičkových týmů představila zcela nový model  312T. Nejnovější zbraň z dílny Maura Forghieriho opět disponovala zastaralou kombinací hliníkové skořepiny a trubkového rámu, na rozdíl od  „plnokrevných“ samonosných konstrukcí konkurenčních vozů. Nejvýznamnější technickou novinkou monopostů 312T byla příčně uložená převodovka (symbol „T“ v názvu znamená Transversale, čili převodovka montovaná napříč). Toto řešení významně vylepšilo rozložení hmotnosti a spolu s tím i ovladatelnost vozu. Jezdeckou dvojici nadále tvořili Clay Regazzoni a Niki Lauda.
Tým Lotus se po loňské neúspěšné premiéře nového modelu 76 vrátil k letitým monopostům typu 72, které v roce 1975 nastoupily již do svojí šesté sezóny v mistrovství světa. Do kokpitů černozlatých Lotusů opět usedli Ronnie Peterson a Jacky Ickx. Také tým Tyrrell pokračoval s osvědčenými vozy typu 007 a s jezdci Jodym Scheckterem a Patrickem Depaillerem.
Tým Brabham získal nového sponzora v podobě výrobce aperitivů Martini. Za volanty bílých Brabhamů se znovu představili Carlos Reutemann a Carlos Pace.
Výstřední tým britského extroverta Alexandera Hesketha nadále spoléhal na jezdecké umění Jamese Hunta, v jehož rukou se Harveym Postlethwaitem navržený monopost Hesketh zařadil mezi stroje, se kterými je třeba počítat.
Tovární tým March plánoval ukončení závodních aktivit ve formuli 1, nakonec ale svoje záměry přehodnotil a do šampionátu nastoupil s jezdcem Vittoriem Brambillou, finančně podporovaným společností Beta.
Rozsáhlou reorganizací prošel tým BRM. Sir Alfred Owen, jenž tradiční britskou značku kontroloval od roku 1952, již nebyl ochoten investovat další prostředky do krizí zmítané stáje. Před zánikem BRM zachránil Louis Stanley, který tým na konci roku 1974 převzal do vlastní režie. Do kokpitu jediného vozu BRM, zbarveného v modro-bílo-červené kombinaci po vzoru britské vlajky, v úvodu sezóny usedl Mike Wilds. Také tým Surtees zredukoval své aktivity na nasazování jediného monopostu pro Johna Watsona.
Veterán Graham Hill se svým týmem Embassy Racing upravil šasi od Loly a nasadil jej pod vlastním jménem. Po neúspěšném pokusu o kvalifikaci do závodu v Monaku se mistr světa z let 1962 a 1968 rozhodl pověsit přilbu na hřebíček a zaměřit se na vedení svojí stáje.
Rovněž tým Franka Williamse poprvé v historii přihlásil do šampionátu vozy pojmenované přímo po majiteli stáje. Tým nadále bojoval s akutním nedostatkem financí. Tíživou situaci ještě víc prohloubila ztráta podpory od tabákového koncernu Marlboro. Za volanty vozů Williams se představili Arturo Merzario a Jacques Laffite.
Chris Amon se po krátké a neúspěšné etapě s vlastním týmem dočasně stáhl ze světa velkých cen. V průběhu roku 1975 se Novozélanďan zúčastnil pouze 2 závodů v barvách Ensignu Morrise Nunna.
Ve startovním poli se objevily hned 3 americké týmy. Stáj Shadow pokračovala s jezdci Jeanem-Pierrem Jarierem a Tomem Prycem. Po loňské premiéře v zámořských velkých cenách se do dění ve formuli 1 naplno zapojily týmy Penske a Parnelli. Roger Penske dokázal přesvědčit veterána Marka Donohua k návratu do kokpitu závodního vozu. Tým v průběhu roku vyměnil šasi vlastní konstrukce za monoposty March. Bývalý americký závodník Rufus Parnelli Jones pro svůj projekt ve formuli 1 nasadil zkušeného Maria Andrettiho.
Mezi zúčastněnými týmy se objevil i první zástupce Jižní Ameriky. Bratr dvojnásobného mistra světa Emersona Fittipaldiho Wilson s podporou brazilského cukrovaru Copersucar představil vůz vlastní konstrukce. Do kokpitu usedl samotný majitel týmu.
Monopolním dodavatelem pneumatik pro formuli 1 se stala společnost Goodyear, neboť její americký konkurent Firestone ukončil své působení v mistrovství světa.

Z kalendáře mistrovství světa vypadla Velká cena Kanady, a tak se počet mistrovských podniků snížil na 14. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 7 nejlepších výsledků z úvodních 8 závodů a 5 nejlepších výsledků ze zbývajících 6 podniků. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1975

V kvalifikaci na úvodní Velkou cenu Argentiny se o velké překvapení postaral Jean-Pierre Jarier s vozem Shadow, který zaznamenal nejrychlejší čas před Pacem, Reutemannem a Laudou. V závodě Francouz bohužel nemohl navázat na svůj kvalifikační úspěch, neboť jej už při nájezdu na startovní rošt zastavila porucha převodovky. Po startu vedl k radosti místních fanoušků Reutemann před týmovým kolegou Pacem, Laudou a Huntem. V první zatáčce došlo ke kolizi mezi Massem a Scheckterem a oba závodníci museli k mechanikům. V 8. kole Hunt předjel Laudu a vydal se stíhat vedoucí Brabhamy. Ve 13. kole havaroval Wilson Fittipaldi se svým Copersucarem. Brazilec z havárie vyvázl bez zranění, avšak následný požár nový monopost zcela zničil. Ve stejnou chvíli se do vedení protlačil Pace. Vedení jezdci Brabhamu nevydrželo ani jediné kolo, neboť nedaleko místa havárie Wilsona Fittipaldiho skončil mimo trať a propadl se až na 7. pozici. Do čela se vrátil Reutemann před Huntem, Laudou a E. Fittipaldim. Pilot Heskethu se na Reutemanna dotáhl a ve 26. kole převzal první pozici. V následujícím kole předjel Reutemanna i E. Fittipaldi, který krátce předtím zdolal Laudu. Obhájce titulu dostihl i vedoucího Hunta a ve 35. kole se dostal do vedení, kde setrval až do cíle závodu. Pilota McLarenu na stupních vítězů doplnili Hunt a Reutemann. Pace se dokázal vyšplhat na 4. příčku, závod však nedokončil pro poruchu motoru.

Během dvoutýdenní přestávky před závodem v Brazílii se objevily spekulace, že by měl Ronnie Peterson opustit Lotus, momentálně postrádající výkonnost, a stát se jezdcem týmu Shadow. Švéd navzdory všem dohadům zůstal věrný černozlatým barvám Lotusu. Jean-Pierre Jarier dokázal v Interlagosu navázat na svůj argentinský kvalifikační triumf a podruhé v řadě se radoval ze zisku pole position. Pilota Shadowu v první řadě doprovodil domácí E. Fittipaldi. Po startu závodu se do vedení probojoval Reutemann před Jarierem, Pacem, Regazzonim a Laudou. E. Fittipaldi se propadl až na 7. pozici. V 5. kole Jarier předjel Reutemanna a začal si v čele budovat náskok, zatímco Argentinec ve 14. kole podlehl týmovému kolegovi Pacemu. Reutemann bojoval se svými pneumatikami a během následujících kol se propadl také za Regazzoniho, E. Fittipaldiho a Masse. 10 kol před cílem měl v čele jedoucí Jarier již 25sekundový náskok. Motor Francouzova Shadowu náhle začal vynechávat, a tak se druhý Pace vedoucímu jezdci přiblížil. Ve 33. kole Jarierův Shadow definitivně vysadil a Francouz byl nucen k radosti místních fanoušků přenechat čelní postavení Pacemu. Jezdec Brabhamu se již nenechal nikým ohrozit a dojel si pro své první (a zároveň jediné) vítězství ve formuli 1. Brazilský úspěch v domácím závodě podtrhl 2. místem E. Fittipaldi. Třetí do cíle dorazil Mass, který předtím zdolal Regazzoniho, bojujícího s řízením svého Ferrari.

V průběhu měsíční pauzy před Velkou cenou Jihoafrické republiky dokončilo Ferrari vývoj nového modelu 312T. Také Graham Hill v Kyalami poprvé nasadil vůz nesoucí jeho jméno. Dvojnásobný mistr světa měl v tréninku těžkou havárii, při které nový monopost značně poškodil, a tak v závodě nakonec nestartoval. Tým March pronajal starší vůz Italce Lelle Lombardiové. První dvě pozice na startu si v kvalifikaci zajistili jezdci Brabhamu Pace a Reutemann. Po zahájení závodu udržel Pace vedoucí pozici před J. Scheckterem a Petersonem, který po skvělém startu postoupil z 8. až na 3. pozici. Za vedoucí trojicí následovali Reutemann, Depailler, Regazzoni, E. Fittipaldi a Lauda. Ve 3. kole se k nadšení jihoafrických diváků probojoval do čela J. Scheckter, zatímco Reutemann převzal Petersonovu třetí příčku. Během několika následujících kol se Švéd propadl do středu starovního pole. Druhý Pace se potýkal s problémy s brzdami a ve 13. kole se propadl za týmového kolegu Reutemanna a vzápětí i za Depaillera a E. Fittipaldiho. Pořadí v čele se na dalších 20 kol ustálilo, dokud E. Fittipaldiho nezačal trápit vynechávající motor. Brazilec musel v důsledku svých potíží navštívit mechaniky a po návratu na trať se propadl až na samý chvost startovního pole. J. Scheckter udržel vedoucí pozici až do cíle a mohl tak v domácí velké ceně oslavit vítězství před Reutemannem a Depaillerem.

Evropskou část sezóny jako obvykle otevírala Velká cena Španělska. Tým Williams nasadil namísto Laffitea, který se účastnil závodu formule 2 na Nürburgringu, nováčka Tonyho Briseho. Kromě mladého Brita se představili další 2 debutanti: ve voze Hesketh sponzorovaném Harrym Stillerem Australan Alan Jones a v týmu Ensign Nizozemec Roelof Wunderink. Po příjezdu do Montjuich Parku odmítli jezdci startovat, protože podle jejich názoru nebyla dostatečně připevněna svodidla. V pátek vyrazil na okruh pouze Jacky Ickx, který nebyl členem jezdecké asociace GPDA. Oprava svodidel byla provedena přes noc a ještě v sobotu ráno vyslaly některé týmy své zaměstnance, aby pomohli připravit trať pro kvalifikaci. Jezdci stále nebyli spokojeni s provedenými úpravami, avšak pod hrozbou právního řízení ze strany organizátorů byli donuceni startovat. Vedoucí muž průběžné klasifikace E. Fittipaldi v kvalifikaci odjel pouze 3 pomalá kola a v neděli oznámil, že do závodu nenastoupí. Pole position si vyjel Lauda před Regazzonim. Po startu se Brambilla pokusil předjet Andrettiho a oba jezdci se srazili. Andrettiho vůz poté narazil do Laudova Ferrari, načež se Rakušan střetl s týmovým kolegou Regazzonim. Lauda odstoupil na místě, zatímco Regazzoni dojel do boxů a poté se s velkou ztrátou vrátil do závodu. Do čela postoupil Hunt před Andrettiho, Watsona, Stommelena, Brambillu a Paceho. Ve 4. kole Schecktera postihla porucha motoru, při které na trať unikl olej. Na vzniklé skvrně vzápětí uklouzli Jones a Donohue. V 7. kole havaroval také vedoucí Hunt. Vedení převzal Andretti před Watsonem a Stommelenem. Pilota Surteesu začaly trápit problémy s vibracemi, a tak odbočil k mechanikům. Andretti vedl až do 17. kola, kdy havaroval v důsledku poruchy zavěšení. První pozici tak převzal Stommelen před Pacem a Petersonem. Švéd ve 24. kole havaroval po kolizi s o kolo zpět jedoucím Migaultem. O 2 kola později praskl na Stommelenově Hillu nosník zadního křídla a Němec těžce havaroval. Vůz narazil do svodidel, odkud se odrazil zpět na trať, kde právě projížděl Pace. Stommelenův neovladatelný vůz pak vlétl do svodidel na druhé straně trati, přes která přeletěl a přistál mezi diváky. Nehoda si vyžádala 5 lidských životů. Také Stommelen utrpěl těžká zranění. Mezi pořadateli nastal chaos a trvalo další 4 kola, než byl závod zastaven. Mass mezitím předjel Ickxe, a tak byl pilot McLarenu vyhlášen vítězem. Jako třetí do cíle dorazil Jarier, protože ale předjel Reutemanna pod žlutými vlajkami, připadlo třetí místo Argentinci. Jelikož nebyla odjeta ani polovina  z plánovaných 75 kol, udělovaly se pouze poloviční bodové zisky. Na šesté pozici byla klasifikována Lella Lombardiová, která jako první žena v historii vybojovala 0,5 bodu do mistrovství světa formule 1.

Pořadatelé Velké ceny Monaka pod dojmem skandálního průběhu podniku ve Španělsku rozhodli, že do závodu v ulicích Monte Carla se kvalifikuje pouze 18 z 26 přihlášených závodníků. Mezi jezdce, kteří neprošli kvalifikačním sítem, se zařadil také pětinásobný monacký vítěz Graham Hill. Pravidelný účastník velkých cen od konce 50. let po tomto neúspěchu oznámil ukončení své bohaté závodní kariéry. Další pole position ukořistil Lauda před Prycem. Před startem závodu byla trať vlhká, a tak se jezdci rozhodli obout pneumatiky do mokra. Po startu se ujal vedení Lauda před Jarierem, Petersonem a Prycem. Ještě v prvním kole Jarier havaroval, a tak se Peterson s Prycem posunuli za vedoucího Rakušana. Pořadí v čele se nezměnilo až do 19. kola, kdy chyboval také druhý pilot Shadowu Pryce, který se propadl za Schecktera a E. Fittipaldiho. Trať mezitím oschla, a tak jezdci začali zajíždět do depa pro hladké pneumatiky. Lauda udržel vedoucí pozici. Za pilota Ferrari postoupil E. Fittipaldi před Pacem a Scheckterem, zatímco Peterson se propadl na 5. pozici. Scheckter utrpěl ve 40. kole defekt a musel k mechanikům, a tak na čtvrté místo postoupil Peterson. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do cíle závodu, který přišel předčasně po uplynutí dvouhodinového limitu. Niki Lauda se tak stal pátým závodníkem, který dokázal zvítězit během úvodních pěti velkých cen. Druhou a třetí pozici ukořistili Brazilci E. Fittipaldi a Pace.

Ve startovním poli Velké ceny Belgie chyběl Mario Andretti, který se připravoval na závod 500 mil Indianapolis. Do Zolderu nepřijel ani tým Ensign, jehož jezdec Roelof Wunderink se zranil během závodu formule 5000 v Zandvoortu. Graham Hill ve svém týmu nasadil vedle Francoise Migaulta Tonyho Briseho, který se kvalifikoval na skvělém 7. místě. Třetí pole position v řadě vybojoval Lauda před Pacem, Brambillou a Regazzonim. Po startu poskočil do vedení Pace před Laudou, Brambillou a Regazzonim. Brambilla se v úvodu závodu postaral o velké překvapení, když se svým Marchem předjel Laudu i Paceho a převzal první příčku. Scheckter mezitím zdolal Regazzoniho a posunul se na 4. pozici. V 5. kole Lauda předjel Paceho a v následujícím kole se Rakušan propracoval i před vedoucího Brambillu. Také Scheckter vzápětí zdolal Paceho. V 9. kole se Jihoafričan zařadil na druhou pozici před Brambillu. Pořadí na prvních třech místech poté nedoznalo žádné změny až do 49. kola, kdy Brambilla odbočil k mechanikům pro nové pneumatiky, a tak třetí pozici převzal Reutemann. Lauda setrval v čele po celý zbytek závodu a zásluhou druhého vítězství v řadě se ujal vedení v průběžném pořadí šampionátu. Za pilotem Ferrari do cíle dorazili Scheckter a Reutemann.

Ve Velké ceně Švédska se tým Franka Williamse představil se dvěma novými jezdci: Merzaria, který stáj opustil, nahradil Damien Magee, zatímco za Laffitea, jenž se opět účastnil závodu formule 2, zaskakoval Ian Scheckter. Brambilla v kvalifikaci dokázal, že jeho vedení v Belgii nebylo dílem náhody, neboť si připsal nejrychlejší čas před Depaillerem, Jarierem a Reutemannem. Po startu závodu vyrazil Brambilla do vedení před Depaillerem, Jarierem, Pacem, Reutemannem a Laudou. Reutemann záhy zdolal svého týmového kolegu Paceho a v 8. kole Argentinec předjel také třetího Jariera. V 15. kole odpadl ze druhé pozice Depailler kvůli potížím s brzdami. Vzápětí se začal propadat pořadím také vedoucí Brambilla, kterého trápily přehřívající se pneumatiky. Vedení tak převzal Reutemann před Jarierem, Pacem a Laudou. Pořadí se nezměnilo až do 39. kola, kdy Jarier odstoupil kvůli poruše motoru. V čele nyní kroužila dvojice Brabhamů před Laudou. Z vedení obou svých svěřenců se tým Bernieho Ecclestonea neradoval dlouho, protože o 3 kola později skončil Pace mimo trať. Lauda se tak posunul na druhou pozici a začal stíhat Reutemanna, bojujícího s přetáčivostí. 10 kol před cílem Rakušan převzal vedení a dojel si pro další vítězství před Reutemannem a Regazzonim.

Osmým podnikem mistrovské sezóny byla Velká cena Nizozemska. V týmu Embassy Racing Grahama Hilla došlo k další změně v jezdecké sestavě, když Tonyho Briseho doplnil Alan Jones, poté co Australanův původní tým Harry Stiller Racing ukončil svoji činnost. V kokpitu vozu Maki se představil Japonec Hiroshi Fushida, jenž nakonec v závodě nemohl startovat kvůli absenci náhradního motoru. Kvalifikační boje vynesly do čela startovního roštu Laudu před Regazzonim, Huntem a J. Scheckterem. Před zahájením závodu se na trať snesl déšť. Po 1. kole kroužil v čele Lauda před J. Scheckterem, Regazzonim a Huntem. Během úvodních kol nedošlo v čele závodu k žádné změně. Trať mezitím začala osychat, a tak na řadu přišly zastávky v depu. Jako první ze špičky zamířil k mechanikům Hunt, což pilota Heskethu vyneslo na vedoucí pozici před Jariera, Laudu a E. Fittipaldiho. Lauda kroužil za Jarierem až do 43. kola, kdy konečně pilota Shadowu předjel. V následujícím kole Jarier skončil po defektu pneumatiky mimo trať. Na 3. pozici se posunul J. Scheckter a na 4. místě kroužil Regazzoni. Pořadí v čele se nezměnilo až do chvíle, kdy J. Schecktera vyřadila porucha motoru. Lauda se mezitím dotáhl na vedoucího Hunta a v závěrečných 15 kolech oba závodníci svedli rozhodující bitvu. Hunt dokázal útočícímu Laudovi odolat až do cíle, a vybojoval tak své první vítězství ve formuli 1, které bylo zároveň premiérovým triumfem týmu Hesketh v mistrovství světa.

Velká cena Francie se po loňské premiéře v Dijonu vrátila na moderní autodrom Paul Ricard v Le Castellet. Tým Tyrrell připravil třetí vůz pro domácího závodníka Jeana-Pierra Jabouilleho, podporovaného společností Elf. Další Francouz se představil u Williamsu, když Iana Schecktera nahradil Francois Migault. Stejně jako ve většině předchozích kvalifikací ročníku 1975 se z pole position radoval Lauda. Jezdce Ferrari v první řadě doprovodil J. Scheckter. Po startovním signálu vyrazil Lauda do vedení před J. Scheckterem a Huntem. Regazzoni v úvodních kolech předjel Paceho, Masse, Hunta a J. Schecktera a v 6. kole se pohyboval již za vedoucím Laudou. Švýcarovu pozoruhodnou jízdu záhy zastavila porucha motoru. V 8. kole předjel Hunt J. Schecktera a posunul se na druhou pozici. V následujících dvou kolech se pilot Tyrrellu propadl také za oba jezdce McLarenu Masse a E. Fittipaldiho. Pořadí na prvních čtyřech pozicích se ve zbytku závodu už nezměnilo, a tak Lauda vybojoval již čtvrté vítězství během posledních pěti velkých cen. Rakušanův náskok v průběžné klasifikaci mistrovství světa se tím zvýšil již na 22 bodů před druhým Reutemannem.

Tradiční britský okruh v Silverstone prošel první významnou rekonstrukcí od padesátých let, když byla v poslední zatáčce Woodcote z bezpečnostních důvodů vybudována šikana. Jacky Ickx se rozhodl opustit tým Lotus, jehož legendární vůz typu 72 už svojí rychlostí nestačil na konkurenci. Colin Chapman nasadil v britské velké ceně hned 3 vozy – vedle Ronnieho Petersona se představili domácí jezdci Jim Crawford a Brian Henton. Také March nasadil ve třetím voze Hanse-Joachima Stucka. Čtvrtý monopost této značky patřil týmu Penske, který jím nahradil vůz vlastní konstrukce. V kvalifikaci si svoji první pole position vybojoval Pryce před Pacem, Laudou a Regazzonim. Po startu závodu se do čela prosadil Pace před Prycem, Regazzonim a Laudou. V 10. kole Regazzoni předjel Pryceho a o 3 kola později Švýcar zdolal také vedoucího Paceho. V 17. kole pilota Brabhamu předjel i Pryce. V tu chvíli začalo pršet. V 19. kole Regazzoni skončil po smyku mimo trať, přičemž si poškodil zadní křídlo, a tak musel k mechanikům. Vedení převzal Pryce, ale vzápětí také havaroval. Do čela tak postoupil J. Scheckter, který předtím zdolal Laudu a Paceho. Jihoafričan vzápětí odbočil pro pneumatiky do deště, a tak se do čela vrátil Pace. Lauda musel k mechanikům hned dvakrát, protože při první zastávce nebyla správně dotažena jedna z matic. Někteří jezdci (například Pace, E. Fittipaldi, Hunt a Mass) zůstali na hladkých pneumatikách, avšak J. Scheckter s Jarierem těžili z výhody svých drážkovaných pneumatik a brzy svoji ztrátu dohnali. Trať poté začala opět osychat, a tak J. Scheckter i Jarier zamířili na další výměnu plášťů. Do vedení postoupil Hunt, jeho motor ale začal ztrácet na výkonu, a tak Brita ve 43. kole předjel E. Fittipaldi. Po několika kolech začalo opět pršet a řada jezdců skončila mimo trať – Jarier v úseku Woodcote, Brise, Pace, J. Scheckter, Hunt, Henton, Nicholson, Morgan a W. Fittipaldi v zatáčce Club, zatímco Depailler, Donohue a Watson vyjeli v zatáčce Stowe. Pořadatelé se rozhodli závod předčasně ukončit a vítězem se stal E. Fittipaldi. Jak se později ukázalo, jednalo se o poslední Brazilcovo vítězství ve formuli 1. Protože bylo konečné pořadí počítáno ke startu 56. kola z plánovaných 67, obsadili zbývající stupně vítězů Pace a J. Scheckter.

Série havárií v deštěm poznamenané britské velké ceně přinesla řadě týmů spoustu práce na poničených vozech během dvoutýdenní pauzy před Velkou cenou Německa. Tým Surtees nestihl svůj monopost včas opravit, a tak John Watson startoval na Severní smyčce Nürburgringu v barvách Lotusu. V kvalifikaci měl těžkou havárii pilot Williamsu Ian Ashley. Brit při nehodě utrpěl zranění kotníku, a tak byl nucen vynechat závod. Kvalifikaci ovládl Lauda před Pacem, J. Scheckterem a Depaillerem. Po startu vedl Lauda před Depaillerem a Pacem, zatímco J. Scheckter se po nevydařeném rozjezdu propadl. V prvním kole po defektu pneumatiky těžce havaroval Mass a stejný problém potkal také Donohua, který ale dokázal dojet až do depa. Ve 2. kole postihl defekt také šestého E. Fittipaldiho. Pořadí v čele se nezměnilo do 5. kola, kdy kvůli prasklé pneumatice skončil i třetí Pace. J. Scheckter se mezitím probojovával vpřed, ale stal se dalším z řady jezdců, kteří havarovali v důsledku defektu pneumatiky. Po 9 kolech v závodě pokračovala pouze polovina vozů. Z bojů o čelní pozice odpadl i Depailler, který kvůli potížím se zavěšením musel k mechanikům. Za vedoucího Laudu tak postoupil druhý pilot Ferrari Regazzoni, vzápětí ale Švýcara vyřadila porucha motoru. Krátce nato postihl defekt pneumatiky i vedoucího Laudu, a tak se do čela dostal Reutemann před Huntem. Pilota Heskethu o chvíli později vyřadila porucha náboje kola. Na druhou pozici postoupil Pryce, kterého potrápilo palivo unikající do kokpitu jeho Shadowu. Velšana v závěru předjeli Laffite a Lauda, který se po opravě vrátil do závodu. Reutemann si v Německu dojel pro první vítězství sezóny. Druhé místo Jacquese Laffitea představovalo první pódiové umístění pro vůz nesoucí jméno Williams. Série defektů pneumatik ve Velké ceně Německa se stala dalším námětem pro diskuze ohledně budoucnosti Severní smyčky Nürburgringu v kalendáři formule 1.

Ve Velké ceně Rakouska se poprvé od nešťastné havárie ve Španělsku v kokpitu Hillu objevil Rolf Stommelen. Dalším navrátilcem ve startovním poli byl Chris Amon, který se představil v týmu Ensign. Shadow připravil pro Jariera vůz poháněný motorem Matra V12, zatímco Pryce startoval s obvyklým motorem Ford. V kvalifikaci těžce havaroval Wilson Fittipaldi. Brazilec při nehodě utrpěl dvojnásobnou zlomeninu ruky. Podle očekávání zvítězil v domácí kvalifikaci Lauda před Huntem. Při zahřívacím tréninku před závodem postihl Marka Donohua defekt pneumatiky, v jehož důsledku Američan ztratil kontrolu nad svým Marchem v barvách Penskeho týmu. Vůz přelétl přes bariéry a narazil do reklamní cedule, přičemž srazil dva komisaře (jeden z nich později zemřel). Donohue byl po havárii při vědomí, avšak později upadl do bezvědomí. V úterý po závodě americký veterán svým zraněním hlavy bohužel podlehl. Před startem závodu začalo silně pršet. Po prvním kole se v čele pohyboval Lauda před Huntem, Depaillerem, Stuckem, E. Fittipaldim a Brambillou. Italský pilot Marchu vzápětí předjel E. Fittipaldiho, Stucka a Depaillera a postoupil na 3. pozici. V 15. kole předjeli Hunt a Brambilla vedoucího Laudu a ihned se začali pilotovi Ferrari vzdalovat. V 19. kole Hunt dojel o kolo Lungera, čehož využil Brambilla a převzal vedení. Po 29 kolech se klimatické podmínky zhoršily natolik, že organizátoři závod zastavili, a tak se podruhé v sezóně udělovaly pouze poloviční bodové zisky. První vítězství pro sebe i tovární tým March vybojoval Vittorio Brambilla, který po vítězném projetí cílem ztratil kontrolu nad svým vozem a havaroval. Jako druhý byl klasifikován Hunt a třetí skončil Pryce.

Do italské Monzy přijížděl Niki Lauda s bezpečným náskokem v čele průběžného pořadí mistrovství světa – k předčasnému zisku titulu mistra světa by Rakušanovi stačilo ve Velké ceně Itálie získat 0,5 bodu. Své dominantní postavení Lauda potvrdil v kvalifikaci, ve které si připsal osmou pole position sezóny. Úspěch Ferrari na domácí půdě podtrhl druhým místem Regazzoni. Po startu se Švýcar probojoval do vedení před Laudou, Massem a J. Scheckterem. Pilot Tyrrelu ještě v prvním kole předjel Masse. V nájezdu do první zatáčky druhého kola se J. Scheckter dopustil chyby a následná kolize vyřadila Andrettiho, Briseho, Brambillu a Petersona. V čele pokračovala dvojice pilotů Ferrari, za kterými následovali Reutemann, E. Fittipaldi, Hunt a Depailler. V 10. kole Depailler zdolal Hunta. O 4 kola později předjel E. Fittipaldi třetího Reutemanna. Vzápětí se Depailler po výletu mimo trať propadl za Hunta a Pryceho. Oba Britové v následujících kolech bojovali o pátou pozici, zatímco pořadí před nimi se stabilizovalo. Regazzoni udržel vedení až do cíle a potěšil tak fanoušky Ferrari vítězstvím Scuderie v domácí velké ceně. Lauda se ve 46. kole propadl na třetí pozici za E. Fittipaldiho, avšak zisk 4 bodů Rakušanovi bohatě stačil k zisku prvního titulu mistra světa.

Velká cena Kanady byla kvůli finančním problémům zrušena, a tak sezónu 1975 uzavíral pouze jeden zámořský podnik. Do USA neodcestovaly týmy Maki, BRM a Surtees, zatímco stáje Ensign a Hill nasadily jen po jednom voze. March do Watkins Glenu vyslal jen 2 monoposty, a tak se Lella Lombardiová představila v týmu Williams. Roger Penske pro domácí závod opět nasadil vůz vlastní konstrukce, do jehož kokpitu usedl Watson. Již jistý mistr světa Lauda zaznamenal v USA devátý kvalifikační triumf, čímž zopakoval svůj loňský výkon. V první řadě Rakušana doplnil E. Fittipaldi. Po startu závodu Lauda uhájil čelní pozici před E. Fittipaldim, Jarierem, Brambillou, Reutemannem, Andrettim a Huntem, který se po nevydařené kvalifikaci rychle probojoval vpřed. Pořadí na prvních dvou pozicích se nezměnilo během celého závodu, a tak šampión Niki Lauda zakončil sezónu pátým vítězstvím. Jarier v 19. kole odstoupil ze třetí pozice, a protože technické problémy vyřadily také Reutemanna a Andrettiho, na třetí místo se posunul Hunt. Za jezdcem Heskethu v závěsu následovali Mass, Peterson a J. Scheckter. Ve 33. kole Mass Hunta předjel a doprovodil tak Laudu a E. Fittipaldiho na stupních vítězů. V 50. kole se Hunt propadl i za Petersona, v samém závěru závodu ale pilot Heskethu Švéda znovu odsunul za svá záda.

Dramatickými momenty provázená sezóna 1975 přinesla navzdory poměrně přesvědčivému triumfu Nikiho Laudy celkem 9 různých vítězů velkých cen. Koncem listopadu bohužel světem motoristického sportu otřásla další tragédie. Graham Hill se při návratu z testování v Le Castellet dopustil fatální chyby, když se rozhodl letět skrz hustou mlhu a přistát na letišti v Elstree. Hillovo letadlo během přípravy na přistání narazilo do skupiny stromů. V troskách havarovaného letounu nalezl smrt dvojnásobný mistr světa Graham Hill společně s několika dalšími zaměstnanci svého týmu, mezi kterými nechyběl ani třiadvacetiletý jezdec Tony Brise.

Na celkové pořadí šampionátu 1975 se můžete podívat ZDE.