Pohlednice z historie: 1977 Druhý triumf nezničitelného Laudy

Tým McLaren jako jeden z mála hlavních uchazečů o nejvyšší příčky pokračoval s nezměněnou jezdeckou sestavou Jamesem Huntem a Jochenem Massem. Legendární model M23, který McLarenu přinesl dva jezdecké tituly v letech 1974 a 1976, stáj v průběhu sezóny nahradila novým monopostem s označením M26.
Ferrari pokračovalo s osvědčenými vozy typu 312T2 s příčně uloženou převodovkou. Vedle ne zcela doléčeného Nikiho Laudy Scuderia angažovala Carlose Reutemanna. Vztahy mezi oběma jezdci italské automobilky rozhodně nebyly ideální, neboť Lauda se domníval, že stáj z obchodních důvodů protěžuje nově příchozího Argentince. Situaci uvnitř týmu nijak neulehčilo ani jmenování nového šéfa Roberta Nosetta, který si s rakouským jezdcem rovněž nepadl do oka. Bývalý dlouholetý reprezentant Ferrari Clay Regazzoni zamířil do týmu Ensign.
Geniální konstruktér a inovátor Lotusu Colin Chapman opět přišel s technickou novinkou, která určila budoucí směr vývoje monopostů formule 1. Nový Lotus 78 disponoval nápadně širokými bočnicemi, kterými se výrazně odlišoval od svého předchůdce. Aerodynamicky tvarovaná podlaha pod vozem vytvářela značný podtlak, jenž vůz doslova přisával k povrchu a umožňoval tak projíždět zatáčky mnohem vyšší rychlostí. Za volanty revolučních wing-carů usedli Mario Andretti a Gunnar Nilsson.
Tým Tyrrell pokračoval s vylepšenými šestikolovými monoposty P34. Vedle Patricka Depaillera stáj jezdecky posílil Ronnie Peterson. O přísun finančních prostředků se postarala nová sponzorská smlouva s bankou First National City. Na konci roku přestal Goodyear vyrábět speciální desetipalcová přední kola, a tak byl Tyrrell nucen vývoj šestikolek ukončit.
Jody Scheckter od Tyrrellu celkem překvapivě zamířil do týmu Waltera Wolfa, který na sklonku předchozího roku převzal plnou kontrolu nad někdejší stájí Franka Williamse. Bohatý naftový magnát do svého týmu povolal bývalého konstruktéra Heskethu Harveyho Postlethwaita, jenž navrhl zcela nový vůz Wolf WR1. Frank Williams po vypoklonkování ze svého vlastního týmu založil s Patrickem Headem novou stáj Williams Grand Prix Engineering. Protože zatím neměl k dispozici šasi vlastní konstrukce, pronajal si pro svého jezdce Patricka Neveho starší vůz March.
Tým Brabham dál sázel na problematické dvanáctiválce Alfa Romeo. Ke Carlosi Pacemu se připojil John Watson, jehož bývalý zaměstnavatel Roger Penske ukončil svoji činnost ve formuli 1.
Tým March nasadil dva nové jezdce – Iana Schecktera reprezentujícího tabákový koncern Rothmans a Alexe Ribeira v barvách Hollywoodu. Stáj během sezóny 1977 nezískala jediný bod, a tak se Max Mosley rozhodl její činnost ve formuli 1 ukončit a zaměřit se na vlastní politickou kariéru v oblasti motoristického sportu.
Americký tým Shadow do sezóny vstoupil s jezdeckou dvojicí Tom Pryce a Renzo Zorzi. Po tragické smrti Toma Pryceho v Kyalami tým posílil Australan Alan Jones, který odešel od Surteese, kam naopak přišel Vittorio Brambilla.
Francouzský patriot Guy Ligier se dál spoléhal na jezdecké umění Jacquese Laffitea a dvanáctiválcové motory od Matry. Emerson Fittipaldi navzdory neúspěchům zůstal věrný rodinnému týmu Copersucar. Pod vedením Anthonyho Horsleyho nadále pokračoval také tým Hesketh.
 Po roční absenci se ve startovním poli znovu objevila stáj BRM. Louisi Stanleyovi se podařilo získat sponzora v podobě švýcarského výrobce hodinek Rotary Watches a konstruktér Len Terry navrhl nový vůz P207. Výkon dvanáctiválce vlastní výroby již nestačil, a tak Stanley na konci roku tým prodal Johnu Jordanovi, čímž se definitivně uzavřela historie slavné britské značky v mistrovství světa.
Startovní pole rozšířil nový německý tým ATS, který pro svého jezdce Jeana-Pierra Jariera koupil loňské monoposty Penske. V Silverstone se do dění ve formuli 1 poprvé zapojila automobilka Renault. Francouzská stáj se rozhodla vydat zcela opačným směrem než konkurence a pro pohon svých monopostů zvolila 1,5litrové šestiválcové turbomotory. Další revoluční novinkou monopostu RS01 byly radiální pneumatiky Michelin. Do kokpitu Renaultu usedl Jean-Pierre Jabouille. S vozem vlastní konstrukce vyjel také tým LEC s jezdcem Davidem Purleym.

Do kalendáře mistrovství světa se vrátila Velká cena Argentiny, a tak na závodníky čekalo na dlouhou dobu rekordních 17 podniků. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 8 nejlepších výsledků z úvodních 9 závodů a 7 nejlepších výsledků ze zbývajících 8 podniků. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1977

Obhájce titulu James Hunt (startující ještě se starým McLarenem M23) vybojoval v kvalifikaci na úvodní Velkou cenu Argentiny pole position. V první řadě Hunta doprovodil Watson. Mario Andretti do závodu startoval v Nilssonově voze, protože Američanův Lotus v tréninku vážně poškodil výbuch hasicího přístroje. Po startu vedl Watson před Huntem, Laudou a Andrettim. V 11. kole se pořadí v čele promíchalo, když Hunt převzal vedení, zatímco Lauda klesl za Andrettiho. Pilot Ferrari se krátce nato propadl také za Masse a Paceho. Ve 21. kole předjel Mass třetího Andrettiho, po několika kolech však Němec předvedl hodiny. Vzápětí skončil závod také pro vedoucího Hunta, který havaroval v důsledku poruchy zavěšení. Do vedení postoupili oba piloti týmu Brabham v pořadí Watson, Pace. Watsona trápily potíže se zavěšením, a tak jej Pace brzy předjel. Třetího Andrettiho o chvíli později překonal Jody Scheckter s novým Wolfem. Po Watsonově odstoupení se Jihoafričan posunul na 2. příčku. V závěrečných kolech vedoucí Pace zpomalil kvůli vyčerpání z vysoké teploty v kokpitu svého Brabhamu, a tak ve 48. kole J. Scheckter převzal čelní pozici, kterou udržel až do cíle, čímž se nečekaně postaral o vítěznou premiéru nového Wolfu. 3 kola před šachovnicovou vlajkou Pace klesl i za Andrettiho. Američana nakonec vyřadila porucha ložiska kola, a tak byl Pace v cíli odmávnut jako druhý. Třetí dojel domácí Carlos Reutemann s Ferrari.

Ve Velké ceně Brazílie v Interlagosu si Hunt zajistil další pole position před Reutemannem, Andrettim a Massem. Po prvním kole závodu vedl k nadšení brazilského publika Pace. Jezdec Brabhamu očividně ulil start, žádná penalizace pro domácí naději však nenásledovala. Za Brazilcem kroužili Reutemann, Hunt a Mass, zatímco Lauda po problémech v kvalifikaci figuroval až na 15. místě. V průběhu závodu na několika místech rozpraskal povrch trati. Pace se v 7. kole dopustil chyby, a tak na jeho čelní postavení zaútočil Hunt, který předtím předjel Reutemanna. Hunt s Pacem se během tvrdého souboje o vedení srazili. Pilot McLarenu mohl po vzájemné kolizi pokračovat bez problémů na 1. příčce, zatímco Pace byl nucen odbočit k mechanikům na opravu. Ve 13. kole havaroval třetí Mass a plot uvolněný na trať ukončil závod také pro pátého Regazzoniho. Za vedoucí dvojici Hunt, Reutemann postoupil Andretti. Jezdec Lotusu vzápětí zastavil kvůli potížím s elektroinstalací. Třetí pozici převzal Pryce před Watsonem. Hunta uprostřed závodu začaly trápit problémy s ovladatelností vozu, a tak ve 23. kole podlehl Reutemannovi a následně odbočil k mechanikům pro nové pneumatiky. Po návratu na trať Hunt rychle zdolal Laudu a Watsona. Pryce ve 34. kole odstoupil ze 2. pozice kvůli poruše motoru, a tak za Reutemannem, který vybojoval své premiérové vítězství v barvách Ferrari, do cíle dorazili Hunt a Lauda.

Ve startovní listině Velké ceny Jihoafrické republiky chyběl domácí Ian Scheckter, který si zlomil kotník během závodu formule Atlantic. V kokpitu Marchu jej nahradil Hans-Joachim Stuck. Hunt v kvalifikaci potřetí v řadě nenašel přemožitele. Pace potvrdil konkurenceschopnost nových Brabhamů 2. pozicí na startovním roštu. Po startu závodu Hunt vyrazil do vedení před Laudou, J. Scheckterem a Depaillerem. Hunt a Lauda jezdili v úvodu v těsném závěsu. V 7. kole se Rakušan probojoval do čela. Hunt postupně začal na pilota Ferrari ztrácet. V 18. kole Brita předjel i J. Scheckter. Na konci 21. kola odstavil Zorzi vedle trati svůj Shadow s poškozeným palivovým potrubím. Vůz začal mírně hořet, a tak se k němu přes trať rozběhli dva pořadatelé navzdory tomu, že se nacházeli v nepřehledném vrcholu stoupání. Na místo incidentu mezitím dorazili bok po boku jedoucí Pryce a Stuck. Pryce ve vysoké rychlosti zasáhl druhého z přebíhajících hasičů, 19letého Jansena van Vuurena, který byl na místě nehody mrtvý. Hasicí přístroj, který van Vuuren nesl, zasáhl Toma Pryceho do hlavy. Pilot Shadowu bezprostředně po nárazu rovněž utrpěl smrtelná zranění krční páteře. Neovládaný Pryceho vůz dál pokračoval v jízdě a v následující zatáčce zasáhl Ligier Jacquese Laffitea. Francouz z následné havárie naštěstí vyvázl nezraněn. Závod navzdory tragédii pokračoval dál. K jediné změně v čele došlo v 67. kole, kdy třetího Hunta předjel Depailler. Niki Lauda v Kyalami vybojoval své první vítězství od loňské havárie na Nürburgringu. Rakušana v průběhu závodu potrápily problémy s přehřívajícím se motorem, neboť na chladiči jeho Ferrari utkvěl úlomek z Pryceho vozu.

Během měsíční přestávky před Velkou cenou USA-Západ přišel svět formule 1 o dalšího závodníka, když Carlos Pace zahynul při letecké havárii v Brazílii. Zesnulého Toma Pryceho u Shadowu nahradil Alan Jones, zatímco Paceho místo v týmu Brabham zaujal Hans-Joachim Stuck. Původně se předpokládalo, že se Stuck připojí k novému německému týmu ATS, nabídka od Brabhamu však byla lákavější, a tak se jezdcem ATS stal Jean-Pierre Jarier. Lauda v kvalifikaci v ulicích Long Beach potvrdil návrat do formy, když zaznamenal nejrychlejší čas před Andrettim, J. Scheckterem a Reutemannem. Do závodu nejlépe odstartoval J. Scheckter, za kterým následovali Andretti a Lauda. Nájezd do první zatáčky přinesl několik dramatických okamžiků, když Reutemann skončil v únikové zóně a Hunt narazil do Watsona, čímž se obhájce titulu propadl na samý chvost startovního pole. Zmatky uprostřed pole umožnily vedoucí trojici poodjet svým pronásledovatelům, které vedl Laffite s Ligierem. Pořadí v čele se poprvé změnilo až v samém závěru závodu, kdy vedoucího J. Schecktera zbrzdil únik vzduchu z pneumatiky, a tak jej předjeli Andretti a Lauda. Laffite přišel v předposledním kole kvůli poruše elektroinstalace o 4. pozici, která se tak stala kořistí Depaillera.

Po tragickém průběhu závodu v Montjuich Parku v roce 1975 se pravidelným dějištěm Velké ceny Španělska stal okruh Jarama. Startovní pole se pro první evropský závod sezóny rozrostlo na 31 jezdců. Po rekonvalescenci ze svého zranění se do kokpitu Marchu vrátil Ian Scheckter. Na startu se představily dva nové Heskethy 308E, navržené Frankem Derniem. Do jejich kokpitů usedli Rupert Keegan a Harald Ertl. Poprvé od ukončení spolupráce s Walterem Wolfem se ve startovní listině objevil tým Franka Williamse s finanční podporou pivovaru Belle-Vue a letecké společnosti Saudia Airlines. S novým vozem LEC se do formule 1 vrátil také hrdina Velké ceny Nizozemska 1973 David Purley. V kvalifikaci udával tempo Andretti s Lotusem 78, jehož princip přísavného efektu začínal být stále víc efektivní. Během nedělního zahřívacího tréninku si Niki Lauda začal stěžovat na silné bolesti, a tak byl převezen do nemocnice, kde lékaři zjistili, že si při nájezdu na nerovnost obnovil zranění zlomeného žebra z loňské havárie na Nürburgringu. Rakušan byl proto nucen závod vynechat. Po startu si Andretti pohlídal první pozici a v čele vydržel po celý zbytek závodu. Druhým vítězstvím v řadě Američan potvrdil návrat Lotusu do špičkové formy. V úvodních kolech Andrettiho pronásledoval Laffite. Francouz musel kvůli uvolněnému kolu navštívit mechaniky, a tak 2. pozici po zbytek závodu obsadil Reutemann. Na 3. místě jezdil až do 25. kola Watson, kdy se po chybě propadl za J. Schecktera a Masse. Pilot Wolfu se po dalším pódiovém umístění ujal vedení v průběžném pořadí šampionátu s tříbodovým náskokem na druhého Andrettiho.

Ve startovním poli Velké ceny Monaka již nechyběl Niki Lauda, který se během 2 týdnů dokázal zotavit ze svého zranění žebra. Tým Shadow propustil Renza Zorziho kvůli sporu ohledně sponzorských peněz a jeho místo zaujal 23letý Ital Riccardo Patrese. McLaren se rozhodl v Monte Carlu opět nasadit spolehlivý model M23 namísto nového M26. Tým Brabham před podnikem v Monaku intenzivně testoval a výsledek vývoje se dostavil, když Watson vybojoval v kvalifikaci pole position před J. Scheckterem. Clay Regazzoni se rozhodl odletět do USA na kvalifikaci pro závod 500 mil Indianapolis, a tak jeho Ensign uprostřed víkendu převzal Jacky Ickx. V tréninku těžce havaroval Ian Scheckter a přivodil si zranění žeber, čímž pro něho velká cena předčasně skončila. Jeho bratrovi Jodymu se podařil skvělý start do závodu, a tak se jezdec Wolfu ujal vedení před Watsonem, Reutemannem, Stuckem a Petersonem. Pilot Wolfu na první pozici setrval po celý závod a dojel si pro druhé vítězství sezóny, které bylo zároveň jubilejním 100. vítězstvím motoru Ford Cosworth DFV ve formuli 1. Watson jezdil druhý až do 45. kola, kdy kvůli potížím s převodovkou podlehl Laudovi, který se předtím probojoval před Petersona a Reutemanna, zatímco Stuck ze závodu odstoupil již ve 20. kole. O 4 kola později Watson definitivně odstoupil, a tak J. Schecktera na stupních vítězů doplnili oba piloti Ferrari v pořadí Lauda, Reutemann.

V belgickém Zolderu se o 26 pozic na startovním roštu utkalo celkem 32 pilotů. Tým Surtees propustil Hanse Bindera, na jehož místo angažoval Larryho Perkinse. Ve třetím Heskethu, sponzorovaném koncernem Marlboro, v Belgii debutoval Mexičan Hector Rebaque. James Hunt se vrátil za volant nového McLarenu M26, zatímco monopost M23 získal v týmu Chesterfield Racing Brett Lunger. V deštivé kvalifikaci triumfoval Mario Andretti. Druhý Watson na pilota Lotusu ztratil 1,54 s. Nevlídné počasí panovalo v Zolderu i v neděli. Všichni jezdci s výjimkou Hunta obuli pneumatiky do deště. Do první zatáčky vjížděl na vedoucí pozici Watson před Andrettim. Ještě před cílem 1. kola se Američan dopustil chyby a najel do Watsonova Brabhamu, čímž oba vyřadil ze závodu. Kolize vedoucí dvojice zpomalila i Nilssona, a tak do čela před Švéda proklouzl J. Scheckter. V 9. kole předjel Reutemann třetího Masse. O několik kol později skončil Argentinec mimo trať, a tak se Mass vrátil za J. Schecktera a Nilssona. Po 20 kolech začala trať osychat, a tak většina jezdců zamířila k mechanikům na přezutí. Lauda zastavil mezi prvními, a tak se dostal do vedení před Masse a Jonese. Nilsson se propadl do středu pole kvůli zaseklé matici kola. Pilot Lotusu se po zaváhání v depu rychle probíjel vpřed a poté, co kvůli začínajícímu dešti J. Scheckter opět odbočil pro pneumatiky do mokra, posunul se Nilsson za Laudu a Masse. Když ve 40. kole Mass havaroval, vrátil se Nilsson na 2. pozici. Déšť znovu ustal a Nilsson v 50. kole předjel Laudu. Švéd si v závěru před jezdcem Ferrari vybudoval dostatečný náskok a dojel si tak pro první (a jediné) vítězství ve formuli 1. Po souboji s Brambillou ukořistil 3. pozici Peterson.

O dva týdny později se konala Velká cena Švédska. Riccardo Patrese se účastnil závodu formule 2 v Mugellu, a tak jej v kokpitu Shadowu nahradil týmový manažer a někdejší pilot formule 1 Jackie Oliver. Dodavatel pneumatik Goodyear pro kvalifikaci v Anderstorpu připravil novou směs v reakci na ohlašovaný vstup Michelinu do formule 1. První řadu na startu opět obsadili Andretti a Watson. Po zahájení závodu vedl Watson před Andrettim a J. Scheckterem. Již ve 2. kole se do čela probojoval Andretti. Pořadí na prvních třech pozicích se nezměnilo až do 30. kola, kdy J. Scheckter ve snaze o předjetí Watsona narazil do Britova Brabhamu. J. Scheckter byl nucen odstoupit, zatímco Watson zamířil k mechanikům. Na druhou pozici postoupil Hunt, za kterým v závěsu následovali Depailler, Mass, Laffite a Reutemann. Laffite během několika okamžiků zdolal své soupeře a ve 41. kole se zařadil na druhou pozici za Andrettiho, který měl v čele patnáctisekundový náskok. Mass mezitím překonal Depaillera a Hunta. Němcův výkon vzápětí zopakoval i Reutemann. V samém závěru závodu začal mít vedoucí Andretti potíže s přívodem paliva, a tak se propadl na 6. pozici. Laffite převzal první příčku a dojel si pro své premiérové vítězství ve formuli 1. Stal se tak prvním Francouzem, který vyhrál závod mistrovství světa ve francouzském voze poháněném francouzským motorem. Pilota Ligieru na stupních vítězů doprovodili Mass a Reutemann.

Očekávalo se, že v domácím závodě ve Francii se již představí tým Renault, automobilka se ale rozhodla premiéru svého revolučního vozu odložit až na následující podnik. Francouzská Velká cena se vrátila na okruh Dijon-Prénois, jenž byl oproti premiérovému závodu v roce 1974 prodloužen o novou vlásenku. V průběhu závodního víkendu nahradil v kokpitu Surteesu Larryho Perkinse domácí jezdec Patrick Tambay, ani jeden z pilotů však neprošel kvalifikací. Třetí pole position v řadě zaznamenal Andretti před Huntem, Nilssonem a Watsonem. Po startu závodu se do vedení propracoval Hunt, zatímco Andretti se propadl i za Watsona a Laffitea. Ve 2. kole dokázal pilot Lotusu předjet domácího závodníka s Ligierem. V 5. kole Watson zdolal vedoucího Hunta. Pořadí v čele se pak stabilizovalo až do 17. kola, kdy Hunta překonal i Andretti. Watson kroužil v čele s pětisekundovým náskokem, který se v závěru začal zmenšovat. V posledním kole Watsonovi došlo palivo. Andretti pilota Brabhamu předjel a připsal si již třetí vítězství sezóny. Watson nakonec stihl cílovou čáru protnout jako druhý před Huntem. Lauda závod dokončil na páté pozici, a protože Jody Scheckter nebodoval, ujal se pilot Ferrari vedení v průběžném pořadí mistrovství světa.

Ve Velké ceně Velké Británie v Silverstone se konečně objevil tým Renault, jehož turbomotorem poháněný vůz se stal nenápadnou předzvěstí nové éry formule 1. Startovní pole čítající celkem 36 jezdců donutilo organizátory uspořádat předkvalifikaci pro jezdce a týmy, kteří nebyli členy organizace FOCA. Během předkvalifikačních jízd došlo ke dvěma těžkým haváriím. V průběhu první rozjížďky měl vážnou nehodu Kozarowitsky s Marchem týmu RAM. Ve druhé části v úseku Becketts hrozivě havaroval Purley poté, co se na jeho voze LEC zaseklo ovládaní plynu. Brit při nehodě utrpěl mnohačetná zranění, která ukončila jeho kariéru ve formuli 1. Nejrychlejším jezdcem předkvalifikace se stal nováček Gilles Villeneuve, startující ve třetím továrním McLarenu. Vlastní kvalifikaci ovládl Hunt před Watsonem. Villeneuve zaujal 9. nejrychlejším časem. Po startovním signálu se Hunt propadl na čtvrtou pozici za Watsona, Laudu a J. Schecktera. V 7. kole se Huntovi podařilo předjet J. Schecktera a ve 23. kole jezdec McLarenu zdolal i Laudu. Watson vedl až do 50. kola, kdy jej o šanci na vítězství v domácím závodě připravila porucha palivového systému. Čelní pozici převzal jeho krajan Hunt, který zaznamenal vítězství před Laudou a Nilssonem. Laudovi dva největší soupeři v boji o titul, J. Scheckter a Andretti, odstoupili v závěru závodu kvůli poruchám motorů. Debutant Villeneuve dorazil do cíle po potížích s motorem jako jedenáctý, zatímco Jabouillea s novým Renaultem v úvodu vyřadila porucha turba.

Velká cena Německa se po loňské Laudově havárii na Nürburgringu přesunula na mimořádně rychlý okruh Hockenheimring. Tým Renault v Německu opět chyběl, neboť se po neúspěšné premiéře v Silverstone rozhodl věnovat dalšímu testování. Tým ATS nasadil druhý vůz pro domácího Hanse Heyera. V kvalifikaci uzmul pole position J. Scheckter před Watsonem. Po startu závodu došlo na konci startovního pole ke kolizi, která vyřadia Regazzoniho a Jonese. V čele zatím vedl J. Scheckter před Watsonem, Laudou, Huntem a Stuckem. Pro smolaře Watsona závod skončil již v 8. kole, kdy jej opět vyřadila mechanická porucha. Na 2. pozici postoupil Lauda, který ve 13. kole předjel vedoucího J. Schecktera. Pořadí na prvních dvou pozicích se poté nezměnilo až do cíle závodu. Lauda vybojoval druhé vítězství sezóny, které představovalo stý triumf pneumatik Goodyear v mistrovství světa. Na 3. pozici jezdil až do 33. kola Hunt, kdy jej postihla porucha motoru. Třetí místo na stupni vítězů tak obsadil ve své domácí velké ceně Stuck. Andretti a Peterson v závěru odstoupili z bodovaných pozic, a tak při svém teprve druhém startu s Ensignem vybojoval 1 bod Patrick Tambay.

Dvanáctou zastávkou sezóny byla Velká cena Rakouska. V týmu Shadow vystřídal Riccarda Patreseho Arturo Merzario. Kvalifikační boje na domácí půdě ovládl Lauda před Huntem. V den závodu pršelo, avšak ještě před zahájením velké ceny se podmínky zlepšily natolik, že se většina jezdců rozhodla obout slicky. Po startu vyrazil do čela Lauda před Huntem a Andrettim. Pilot Ferrari záhy zjistil, že jeho monopost je těžko ovladatelný, a tak ještě v 1. kole převzal vedení Andretti, který v zatáčce Bosch Kurve současně předjel Hunta i Laudu. Za vedoucí trojicí následovali J. Scheckter, Tambay, Stuck a Nilsson, který se rozhodl odstartovat s pneumatikami do mokra. Švédova strategie se v úvodu jevila jako nejúspěšnější, neboť se pilot Lotusu během 4 kol probil až na 2. pozici. Po 10 kolech trať úplně oschla, a tak Nilsson zamířil k mechanikům a na 2. místo se vrátil Hunt, za nímž kroužili J. Scheckter, Stuck a Jones, zatímco Lauda se propadl. Ve 12. kole Andrettiho vyřadila porucha motoru. Američanovo čelní postavení převzal Hunt. Jones vzápětí předjel Stucka a J. Schecktera a zařadil se na 2. pozici. Nilsson se ve 32. kole probojoval zpátky na 3. příčku, brzy však odstoupil kvůli poruše motoru a jeho místo přebral Lauda. Ve 44. kole Hunta zastavila porucha motoru a do čela se posunul Jones. Australan udržel vedoucí pozici před Laudou až do cíle, a tak se mohl radovat ze svého premiérového vítězství ve formuli 1. Jonesův úspěch představoval první a jediný triumf stáje Shadow v mistrovství světa. Třetí do cíle dorazil po odstoupení J. Schecktera Stuck. Pravidelně bodující Lauda navýšil svůj náskok v čele průběžného pořadí již na 16 bodů před druhým J. Scheckterem.

Ve Velké ceně Nizozemska se opět představil tým Renault. Riccardo Patrese se v Zandvoortu vrátil do kokpitu Shadowu. V kvalifikaci triumfoval Andretti před Laffiteem, Huntem a Laudou. Do první zatáčky závodu vjížděli bok po boku Hunt a Andretti. Aby nedošlo ke srážce, pilot Lotusu vyjel lehce mimo trať, a tak na druhou pozici postoupil Laffite. Andretti se vzápětí probojoval zpátky za Huntova záda. V 6. kole Američan na Hunta znovu zaútočil v zatáčce Tarzan. Tentokrát došlo ke kolizi, která pilota McLarenu vyřadila ze závodu, zatímco Andretti se propadl na čtvrtou pozici za Laffitea, Laudu a Reutemanna. Andretti bojoval s Reutemannem o třetí příčku až do 15. kola, kdy byl jezdec Lotusu nucen odstoupit v důsledku poruchy motoru. Ve 20. kole předjel Lauda vedoucího Laffitea. První místo Lauda udržel až do cíle, a tak znovu navýšil své vedení v průběžném pořadí šampionátu. Reutemann a Nilsson se při vzájemném souboji o 3. pozici srazili, a tak na třetí místo postoupil Tambay. Pilotovi Ensignu došlo v předposledním kole palivo, a tak třetí stupeň vítězů nakonec obsadil J. Scheckter.

O rozruch v padoku Velké ceny Itálie se postaral Niki Lauda, který v důsledku nespokojenosti s politikou Ferrari oznámil odchod k Brabhamu. Ve startovním poli se představilo několik nových tváří: Brabham nasadil třetí vůz pro Giorgia Franciu, stejně jako tým McLaren, který připravil starší monopost M23 pro Bruna Giacomelliho. V kvalifikaci zvítězil Hunt před Reutemannem, J. Scheckterem a Andrettim. Po startu závodu se do vedení protlačil J. Scheckter a na druhou pozici překvapivě postoupil Regazzoni. Švýcarského pilota Ensignu ještě v průběhu 1. kola předjeli Hunt a Andretti. Za Regazzonim následovali Reutemann a Lauda. Ve 2. kole Andretti zdolal Hunta, zatímco oba piloti Ferrari se posunuli před Regazzoniho. Pořadí v čele závodu se změnilo v 10. kole, kdy Andretti v zatáčce Parabolica předjel J. Schecktera a ujal se vedení. Jihoafričan ve 24. kole odstoupil z druhé pozice kvůli poruše motoru, a tak se za Andrettiho posunuli oba piloti Ferrari. Ve 35. kole Lauda zdolal svého týmového kolegu Reutemanna. Argentinec vzápětí skončil mimo trať při předjíždění Giacomelliho, kterému se porouchal motor. Na 3. místo se posunul Jones a pořadí v čele závodu se již nezměnilo, a tak Andretti zaznamenal čtvrté vítězství sezóny a Lauda druhým místem zajistil Ferrari třetí triumf v Poháru konstruktérů v řadě.

Do zámoří neodcestoval tým ATS a řada soukromníků. Jean-Pierre Jarier proto ve Velké ceně USA-Východ startoval v týmu Shadow místo Patreseho, který závodil ve formuli 2. Ferrari oznámilo, že na Laudovo místo angažuje nadějného Gillese Villeneuvea, a tak se zdálo být stále více pravděpodobné, že již téměř jistý mistr světa opustí Scuderii ještě před koncem sezóny. V kvalifikaci si svoji šestou pole position ročníku zajistil Hunt. V první řadě Brita doprovodil Stuck. Před zahájením závodu se nad Watkins Glenem přehnal déšť. Watson se rozhodl obout slicky, se kterými se rychle propadl na konec startovního pole. Do vedení se dostal Watsonův týmový kolega Stuck, za nímž následovali Hunt, Andretti, Reutemann, Peterson a Lauda. V úvodních kolech Stuck pokračoval v čele. J. Scheckter postupně zdolal Laudu, Petersona a Reutemanna a posunul se na 4. pozici. Pilot Brabhamu vedl až do 15. kola, kdy skončil mimo trať. Němcovu pozici převzal Hunt před Andrettim a J. Scheckterem. Pořadí v čele závodu se ve zbytku závodu již nezměnilo, a tak mohl Hunt oslavit druhé vítězství sezóny. Lauda si čtvrtou příčkou v cíli předčasně pojistil druhý titul mistra světa.

Novopečený šampión Niki Lauda před Velkou cenou Kanady definitivně opustil tým Ferrari, a tak v Mosport Parku do rudého monopostu poprvé usedl domácí Gilles Villeneuve. Během tréninku těžce havaroval Ian Ashley. Britův Hesketh přelétl bariéry a narazil do televizní věže. Ashley, který utrpěl nepříjemné poranění nohou již před 2 lety na Nürburgringu, skončil v nemocnici s těžkými zraněními. Nedostatečné bezpečnostní zajištění okruhu potvrdila také havárie Jochena Masse, při které došlo k porušení svodidel. Po startu z pole position vedl Andretti před oběma McLareny Hunta a Masse. Pořadí v čele se poprvé změnilo až po 60 kolech, kdy Andretti a Hunt dojeli o kolo třetího Masse. Hunt proklouzl do vedení, vzápětí se ale se svým týmovým kolegou srazil a byl nucen odstoupit. Andretti se vrátil na 1. pozici. Američan v čele vydržel do 78. kola, kdy zastavil kvůli další poruše motoru Ford Cosworth. Vedení převzal J. Scheckter a dojel si pro vítězství před Depaillerem a Massem, který se vrátil na třetí pozici poté, co Brambilla havaroval na oleji uniklém z Andrettiho Lotusu.

Řídké startovní pole v závěrečné Velké ceně Japonska (chyběly týmy Copersucar, Renault, Williams a Hesketh) doplnili stejně jako v předchozím ročníku domácí závodníci. Ligier připravil druhý vůz pro Jeana-Pierra Jariera. Pozice v první startovní řadě si v kvalifikaci vybojovali Andretti a Hunt. Po zahájení závodu Hunt proklouzl do čela, zatímco Andretti z pole position odstartoval špatně a propadl se za J. Schecktera, Masse, Regazzoniho, Watsona, Laffitea a Stucka. Ve 2. kole Andretti kolidoval s Laffiteem, čímž pro Američana závod skončil. Kolo uvolněné z Andrettiho Lotusu následně způsobilo havárii Bindera a Takahary. V 6. kole neodhadl Villeneuve na konci rovinky brzdný bod a narazil do zádě Petersonova Tyrrellu. Kanaďanovo Ferrari skončilo v přemetech mimo trať, kde smrtelně zranilo dvě osoby stojící v zakázané zóně. Villeneuve z nehody vyvázl nezraněn. Závod navzdory tragédii pokračoval bez přerušení. Druhého J. Schecktera mezitím předjeli Mass a Watson. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 29. kola, kdy krátce po sobě v důsledku technických poruch odstoupili Mass a Watson. Na 2. pozici za Hunta se vrátil J. Scheckter. Jihoafričana vzápětí zdolal Regazzoni. Švýcarovu pozoruhodnou jízdu brzy ukončila porucha motoru. 2. příčku převzal Reutemann, zatímco J. Scheckter se propadl až do druhé desítky. Ve 48. kole Reutemanna zdolal Laffite. Francouz kroužil na 2. místě až do předposledního kola, kdy mu došlo palivo. Za vítězným Huntem tak do cíle nakonec dorazili Reutemann a Depailler. V důsledku tragické havárie a malého zájmu Japonců o formuli 1 se v zemi vycházejícího slunce jelo v roce 1977 na dlouhých 10 let naposledy. Pod horu Fuji se kolotoč velkých cen znovu vrátil až v roce 2007.

Vážně popálený Niki Lauda nevítězil v roce 1977 tak často jako v předchozích letech, spolehlivým sbíráním bodů si však celkem přesvědčivě připsal druhý mistrovský titul. Přestože Ferrari obhájilo vítězství mezi konstruktéry, muselo čelit rozporům uvnitř týmu, které vyvrcholily předčasným odchodem Nikiho Laudy. Úspěchy revolučních wing-carů Lotus 78 napověděly, že se blíží nová éra monopostů formule 1.

Na celkové pořadí šampionátu 1977 se můžete podívat ZDE.