Pohlednice z historie: 1979 Scheckter mistrem pravidelnosti

Pohlednice z historie: 1979 Scheckter mistrem pravidelnosti

Řada konstruktérů nalezla pádnou odpověď na loni neporazitelný Lotus 79. Do bojů o vavříny se zapojily týmy Ligier, Ferrari, Williams a Renault. Stáj z Maranella jako jediná dokázala udržet formu po celý rok, což jí vyneslo oba mistrovské tituly.

Převaha, s jakou tým Lotus ovládl loňskou sezónu, donutila ostatní konstruktéry k patřičné reakci. Po vzoru Lotusu představily všechny týmy vozy s úzkými monokoky a širokými bočnicemi, jejichž speciálně tvarovaná podlaha vytvářela přítlačný efekt. Pro dosažení ještě většího přítlaku ozdobily boky vozů těsnicí lišty, které si vysloužily přezdívku „minisukně“.
Nový ročník mistrovství světa formule 1 poznamenalo několik organizačních změn. Mezinárodní automobilová federace FIA vytvořila ze svojí sportovní komise samostatnou federaci pro automobilový sport FISA, jejímž prezidentem se stal Jean-Marie Balestre. FISA zavedla nový způsob přihlášek do šampionátu a sjednotila počet jezdců připouštěných do závodů na 24 pro všechny velké ceny. Výrazných změn doznal i systém klasifikace mistrovství světa.
Úřadujícího mistra světa Maria Andrettiho u Lotusu doplnil Carlos Reutemann, který s týmem podepsal smlouvu ještě před tragickou smrtí Ronnieho Petersona. Dlouholetý sponzor Lotusu, tabákový koncern John Player Special, se rozhodl dočasně stáhnout z formule 1. Společnost Olympus přenesla svoji podporu na stáj Wolf, a tak se Lotus poprvé od roku 1968 vrátil k typickému tmavě zelenému zbarvení. O finanční krytí se postaraly společnosti Martini, Essex a Tissot. Colin Chapman se u nového Lotusu 80 pokusil v maximální možné míře využít principu wing-caru, aby tak odpadla nutnost používat přítlačná křídla. Tento koncept se v praxi neosvědčil, a proto se tým vrátil k loňskému modelu 79.
Gillese Villeneuvea u Ferrari posílil Jody Scheckter. Protože Scuderii při vývoji vozu s vnitřní aerodynamikou svazoval její plochý dvanáctiválec, vyjel z Maranella poněkud neohrabaně vyhlížející monopost 312T4. Stejný problém jako Ferrari řešil i tým Brabham. Jeho dodavatel motorů Alfa Romeo představil nový vidlicový dvanáctiválec, který ale postrádal spolehlivost, a tak se Brabham ještě před koncem sezóny vrátil k nejpoužívanějšímu osmiválci Ford Cosworth DFV. Vedle Nikiho Laudy se u Brabhamu objevil nadějný Brazilec Nélson Piquet. Samotná Alfa Romeo se v průběhu roku po 28 letech vrátila na okruhy velkých cen s vozem vlastní konstrukce (závodní program Alfy Romeo ve formuli 1 měla ve skutečnosti na starosti společnost Autodelta). V kokpitech monopostů italské automobilky se střídali Bruno Giacomelli a Vittorio Brambilla.
James Hunt odešel od McLarenu k Wolfu. Huntovým nástupcem u McLarenu se měl původně stát Ronnie Peterson. Po Švédově osudné havárii zaujal jeho místo po boku Patricka Tambaye John Watson.
Automobilka Renault se v roce 1978 dočkala vytouženého vítězství v Le Mans, proto se nyní mohla naplno zaměřit na dobytí vavřínů ve formuli 1. Stáj představila  nový turbomotorem poháněný model RS10 a k Jeanu-Pierru Jabouillemu angažovala Reného Arnouxe. Na dva nasazované monoposty rozšířil svůj závodní program i tým Ligier, kde Jacquese Laffitea doplnil Patrick Depailler. Guy Ligier se vzdal svého snu o ryze francouzské stáji a motory Matra vyměnil za pohonné jednotky Ford Cosworth.
Tým Tyrrell přišel o podporu svého mnohaletého sponzora, společnosti Elf, která dala přednost francouzskému Renaultu. Svět formule 1 opustila i banka First National City, a tak se stáj Kena Tyrrella dostala do finanční tísně. Novým kolegou Didiera Pironiho se stal další Francouz Jean-Pierre Jarier.
V opačné situaci než Tyrrell se zásluhou bohatých arabských sponzorů ocitl tým Williams. Stávajícího jezdce Alana Jonese posílil zkušený Clay Regazzoni. Patrick Head navrhl nový monopost FW07, se kterým stáj Williams poprvé výrazně promluvila do bojů o nejvyšší umístění.
Tým Arrows v průběhu roku představil atypický model A2, jehož příď ve tvaru kulky postrádala jakékoli přítlačné křídlo. Do kokpitů „bzučících bomb“ usedli Riccardo Patrese a Jochen Mass. Německé ATS povolalo Hanse-Joachima Stucka od Shadowu. Americká stáj proto dala šanci nováčkům Eliu de Angelisovi a Janu Lammersovi. Exmistr světa Emerson Fittipaldi dál hájil barvy týmu svého bratra Wilsona. Morris Nunn pro svůj Ensign získal Dereka Dalyho. Snažení Artura Merzaria s vozem vlastní konstrukce obvykle končilo neúspěšným pokusem o kvalifikaci do závodu.
Ze startovního pole zmizely týmy Surtees, Theodore a Hesketh. Hector Rebaque ve svojí soukromé stáji vyměnil na sklonku roku pronajatý Lotus 79 za šasi vlastní konstrukce. O vstup do formule 1 se se svým týmem pokusil i německý jezdec sportovních vozů Willi Kauhsen. Jeho reprezentant Gianfranco Brancatelli se nedokázal kvalifikovat do žádného ze závodů, a tak zklamaný Kauhsen své šasi prodal Merzariovi.

 

 

 

 

Po tragických úmrtích Petersona a Nilssona přišlo Švédsko o finanční sponzory svojí velké ceny, a tak se počet mistrovských podniků snížil na 15. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávaly jen 4 nejlepší výsledky z úvodních 7 závodů a 4 nejlepší výsledky ze zbývajících 8 podniků. Do Poháru konstruktérů se poprvé v historii sčítaly body získané oběma oficiálně přihlášenými jezdci jednotlivých týmů a započítávaly se všechny výsledky.

Kalendář sezóny 1979

Datum Název   Okruh
21.1.1979 Velká cena Argentiny 1979 Buenos Aires
4.2.1979 Velká cena Brazílie 1979 Interlagos
3.3.1979 Velká cena Jižní Afriky 1979 Kyalami
8.4.1979 Velká cena USA-Západ 1979 Long Beach
29.4.1979 Velká cena Španělska 1979 Járama
13.5.1979 Velká cena Belgie 1979 Zolder
27.5.1979 Velká cena Monaka 1979 Monte Carlo
1.7.1979 Velká cena Francie 1979 Dijon
14.7.1979 Velká cena Velké Británie 1979 Silverstone
29.7.1979 Velká cena Německa 1979 Hockenheim
12.8.1979 Velká cena Rakouska 1979 Zeltweg
26.8.1979 Velká cena Nizozemska 1979 Zandvoort
9.9.1979 Velká cena Itálie 1979 Monza
30.9.1979 Velká cena Kanady 1979 Montreal
7.10.1979 Velká cena USA-Východ 1979 Watkins Glen

 

Očekávalo se, že tým Lotus v úvodní Velké ceně Argentiny naváže na svoji loňskou dominanci, proto mnohé překvapilo, když kvalifikaci ovládli jezdci Ligieru v pořadí Laffite, Depailler. Také po startu závodu oba Ligiery vyrazily do čela. Za vedoucí francouzskou dvojicí došlo ke kolizi mezi Watsonem a Scheckterem. Svojí srážkou vyvolali hromadnou havárii, do které se připletli také Pironi, Tambay, Piquet a Merzario. Závod musel být zastaven. Piquet při nehodě utrpěl zranění nohy a Scheckter si vymkl zápěstí, a tak oba závodníci chyběli při opakovaném startu, stejně jako Tambay, Pironi a Merzario, kteří neměli k dispozici náhradní monoposty. Po restartu se ujal vedení Depailler, zatímco Laffitea předjeli Jarier a Watson. Pilot Ligieru se rychle probojoval vpřed a v 5. kole již úřadoval na druhé pozici za týmovým kolegou Depaillerem. V 11. kole se Laffite dostal do čela, kde setrval až do cíle závodu. Depailler kroužil na 2. místě až do 45. kola, kdy jej začal trápit vynechávající motor. Francouze proto postupně předjeli Reutemann a Watson.

 

 

 

 

Velká cena Brazílie se vrátila na okruh Interlagos, který během roční přestávky získal nový povrch. Piloti Ligieru prokázali, že jejich skvělé výkony v Buenos Aires nebyly dílem náhody, když Laffite a Depailler v kvalifikaci opět obsadili obě místa v první řadě. Po zahájení závodu se Laffite ujal vedení a na druhou pozici postoupil Reutemann. Ještě v prvním kole se Argentinec propadl za Depaillera a Andrettiho. Za vedoucí čtveřicí následovali Scheckter a Fittipaldi. Ve 2. kole začal Andrettimu vynechávat motor, a tak byl obhájce titulu nucen svůj Lotus odstavit. Na 4. pozici se v domácím závodě posunul Fittipaldi, který předtím předjel Schecktera. V 11. kole pilota Ferrari zdolal také Pironi. Fittipaldi útočil dokonce i na třetího Reutemanna, Brazilcovu jízdu ale ve 22. kole zpomalilo uvolněné zadní kolo, kvůli kterému musel k mechanikům. Závodníci Ligieru udrželi své vedoucí pozice až do šachovnicové vlajky, a tak si Laffite připsal druhé vítězství v řadě před Depaillerem, Reutemannem a Pironim. Oba závodníci Ferrari museli k mechanikům pro nové obutí. Do cíle nakonec Villeneuve a Scheckter dorazili na 5. a 6. místě.

 

 

 

 

Před Velkou cenou Jihoafrické republiky se rozhořely boje o kontrolu nad formulí 1 mezi konstruktérskou asociací FOCA a nově vzniklým sportovním orgánem FISA. V reakci na dominanci Ligieru v úvodních 2 velkých cenách začaly ostatní týmy usilovně pracovat na vylepšení svých vozů. Ferrari v Kyalami poprvé představilo nový model 312T4. Vysoká nadmořská výška svědčila turbomotorům Renault, a tak v kvalifikaci vybojoval pole position Jabouille. Francouze v první řadě doplnil domácí Scheckter. Před startem závodu bylo zataženo. Po 1. kole vedl Jabouille před Scheckterem a Villeneuvem. O pár okamžiků později se strhla průtrž mračen, v jejímž důsledku nad okruhem zavlály červené vlajky. Ještě před zastavením závodu se Villeneuve probojoval do čela, a tak při restartu Kanaďan vyrážel z nejvýhodnější pozice. Někteří jezdci jako například Scheckter, Depailler, Tambay a Piquet se navzdory hrozbě další dešťové přeháňky rozhodli obout slicky. Villeneuve po opakovaném startu uhájil vedoucí pozici, jakmile ale trať začala osychat, ocitli se ve výhodě jezdci na hladkých pneumatikách. V 15. kole Villeneuve zamířil pro nové obutí. Do závodu se pilot Ferrari vrátil na 2. pozici za Scheckterem a před Tambayem a Piquetem. Villeneuve se ihned vydal stíhat svého týmového kolegu. Piqueta začaly sužovat problémy s motorem, v jejichž důsledku se ve 30. kole propadl za Jariera a Andrettiho. Tato dvojice vzápětí předjela i Tambaye. V 52. kole vedoucí Scheckter zamířil pro nové pneumatiky, a tak Villeneuve opět převzal první příčku. Nyní se role jezdců Ferrari obrátily, když Scheckter na čerstvých pneumatikách zahájil stíhací jízdu za Villeneuvem, Kanaďan ale svoji vedoucí pozici dokázal uhájit až do cíle závodu. Duo pilotů Ferrari na stupních vítězů doprovodil Jarier.

 

 

 

 

V kvalifikaci na Velkou cenu USA-Západ v Long Beach udával tempo vítěz z Kyalami Villeneuve před Reutemannem, Scheckterem a Depaillerem. Reutemanna před startem závodu potkaly problémy s elektroinstalací, což Argentince odsoudilo ke startu z depa. Zahájení závodu pronásledovaly zmatky. Když jezdci dokončili zaváděcí kolo, cílovou rovinku blokoval Laffiteův Ligier. První polovina startovního pole jej objela a vydala se do dalšího zahřívacího kola, zbylé závodníky však pořadatelé zastavili. Čelní jezdci poté museli prokličkovat mezi stojícími monoposty a zaujmout své pozice na roštu. Když se konečně podařilo závod odstartovat, vyrazil Villeneuve do vedení před Depaillerem, Scheckterem a Jarierem. Ve středu startovního pole Tambay najel do zádě Lammersova Shadowu, jeho McLaren se vznesl a přistál na Laudův Brabham, čímž oba vyřadil ze závodu. Čtvrtý Jarier se brzy probojoval před Schecktera. V 9. kole pilot Tyrrellu zdolal i Depaillera, který vzápětí podlehl i Scheckterovi. Ve 27. kole Jihoafričan znovu zdolal Jariera a zařadil se na 2. příčku za týmového kolegu Villeneuvea. Pozornost se nyní obrátila zejména na boj o 3. místo, protože na Jariera začali vyvíjet tlak Depailler, Andretti a Jones. Pilot Williamsu předjel Andrettiho a krátce nato se všichni tři jezdci dostali před Jariera. O 3. pozici pak dál sváděli souboj Depailler a Jones. Úspěšnější byl Australan, který v 62. kole pilota Ligieru předjel a dojel si za dvojicí Ferrari pro třetí místo v cíli. V závěrečných kolech Depailler přišel o 4. rychlostní stupeň, a tak se nakonec propadl i za Andrettiho.

 

 

 

 

Během třítýdenní přestávky před Velkou cenou Španělska vybojoval Gilles Villeneuve další vítězství v nemistrovském Závodě šampiónů v Brands Hatch. Řada týmů představila v Jaramě nové nebo vylepšené monoposty. Lotus připravil pro Maria Andrettiho nový model 80, Renault měl pro Jabouillea nový vůz RS10, Williams v premiéře představil monopost FW07 a McLaren přivezl po problematickém začátku sezóny upravený model M28B. Ve startovní listině se poprvé objevil tým Kauhsen. Pozice v první startovní řadě v kvalifikaci ukořistili Laffite a Depailler. Po startu si oba jezdci Ligieru prohodili pořadí, když do čela vyrazil Depailler před Laffitem. Třetí Villeneuve se záhy propadl za Reutemanna, který zaznamenal skvělý start z 8. pozice. Ve snaze probojovat se zpátky před Argentince Villeneuve předvedl hodiny a propadl se do středu startovního pole. Laffite pronásledoval vedoucího týmového kolegu Depaillera do 16. kola, kdy jej zastavila porucha motoru. Na 2. příčku se posunul Reutemann, za nímž následoval Scheckter. Pořadí v čele se nezměnilo až do 60. kola, kdy Schecktera předjel Lauda. Rakušana po 4 kolech potkala porucha motoru, a tak se Scheckter vrátil na 3. pozici. Ani pilot Ferrari se ze znovu nabyté 3. příčky neradoval dlouho, protože jej v 67. kole předjel Andretti, který tak doplnil Depaillera a Reutemanna na stupních vítězů. Druhé a třetí místo v cíli Velké ceny Španělska představovalo pro loni zdánlivě neporazitelný tým Lotus největší úspěch sezóny.

 

 

 

 

Ve startovní listině Velké ceny Belgie se poprvé od roku 1951 objevila Alfa Romeo, která do závodu nasadila jediný monopost pro Bruna Giacomelliho. Stáj Kena Tyrrella si finančně přilepšila uzavřením sponzorské smlouvy se společností Candy. V kvalifikaci opět dominovaly vozy Ligier, když počtvrté triumfoval Laffite a druhý nejrychlejší čas zaznamenal Depailler. Po startovním signálu se do vedení protlačil Depailler před Jonesem a Piquetem. Laffite se propadl až na 4. pozici. Ve 2. kole kolidovali Scheckter a Regazzoni a do srážky se připletl i Villeneuve. Regazzoni byl nucen odstoupit, zatímco piloti Ferrari mohli pokračovat v závodě, i když Villeneuve musel odbočit k mechanikům pro novou příď. Ve 4. kole Laffite předjel třetího Piqueta. Brazilce záhy zdolal i Scheckter. Ve 14. kole Laffite proklouzl před druhého Jonese. O několik kol později Francouz předjel i vedoucího Depaillera, který vzápětí klesl také za Jonese. Ve 24. kole se Australan probojoval i před Laffitea. Jones kontroloval čelo závodu až do 40. kola, kdy odstoupil kvůli poruše svého Williamsu. Vedení převzal Depailler, který se mezitím znovu dostal před Laffitea. Ve 47. kole Depailler havaroval, a tak se do čela vrátil jeho týmový kolega Laffite. Za pilotem Ligieru následoval Scheckter. Jihoafričan se v 54. kole z celkových 70 prosadil do vedení a dojel si pro první vítězství sezóny. Na třetí stupeň vítězů poprvé v kariéře vystoupil Pironi.

 

 

 

 

V úzkých ulicích Monte Carla bylo do závodu výjimečně připuštěno pouze 20 nejrychlejších jezdců z kvalifikace. Tým Kauhsen po dvou neúspěšných pokusech vzdal svůj projekt. McLaren do Monaka přivezl další vylepšenou verzi svého vozu M28, Watson se ale kvalifikoval až jako 14. a Tambay s předchozí modifikací monopostu dokonce ani neprošel kvalifikací. Scheckter po startu z pole position udržel vedení, zatímco Lauda v nájezdu do zatáčky Sainte Devote předjel Villeneuvea a Depaillera a zařadil se na 2. příčku. Ve 3. kole Villeneuve Laudu zdolal a vrátil se na 2. pozici za svého týmového kolegu. Za třetím Laudou následovali  Depailler, Laffite, Pironi a Jones. V 16. kole Pironi zezadu narazil do Laffitea. Pilot Ligieru byl nucen v důsledku utrpěných poškození navštívit mechaniky. O 3 kola později Pironi v zatáčce Loews vytlačil i Depaillera. Pironi se zásluhou svých nekompromisních manévrů vyšplhal na 4. místo za Laudu. Ve 22. kole se Lauda s Pironim střetli, čímž pro oba závod skončil. Za vedoucí piloty Ferrari postoupil Jones. Jezdec Williamsu ve 43. kole zastavil kvůli poškozenému řízení. Jonesova pozice připadla Massovi, pilot Arrowsu ale vzápětí v důsledku potíží s převodovkou podlehl Regazzonimu. V 54. kole druhého Villeneuvea vyřadila porucha. V čele jedoucí Scheckter po Kanaďanově odstoupení pokračoval vstříc téměř jistému vítězství. Scheckterovu pozici v závěru začal ohrožovat Regazzoni, který se na pilota Ferrari dramaticky dotáhl. Ve stejnou chvíli se Depailler přiblížil třetímu Reutemannovi. Scheckter nakonec cílovou čáru proťal o 0,4 s dříve než Regazzoni. Jako třetí do cíle dorazil Reutemann, když Depaillera v závěru zastavila porucha motoru. Po první polovině sezóny vedl v průběžném pořadí šampionátu Scheckter s šestibodovým náskokem před Laffitem. Villeneuve, Depailler a Reutemann na třetím až pátém místě na Jihoafričana ztráceli 10 bodů.

 

 

 

 

Pěti týdnů volna před Velkou cenou Francie využila řada týmů k testování. Po závodě v Monaku oznámil ukončení kariéry mistr světa z roku 1976 James Hunt. Jeho místo ve skomírajícím týmu Wolf zaujal Keke Rosberg. V Dijonu chyběl také Depailler, jehož nadějně rozjetou sezónu ukončila havárie s rogalem, při které utrpěl zlomeniny obou nohou. Tým Ligier jej nahradil veteránem Jackym Ickxem. Derek Daly se rozhodl dál neplýtvat čas s pomalým vozem Ensign, a tak jej vystřídal Patrick Gaillard. Renault ve snaze dosáhnout na domácí půdě co nejlepšího možného výsledku značně vylepšil svůj monopost a jeho jezdci Jabouille a Arnoux v kvalifikaci nenašli přemožitele. Po startu závodu se ke zklamání Francouzů do čela probojoval Villeneuve. Za Kanaďanem následovali Jabouille a Scheckter, zatímco Arnoux se propadl až na 9. místo. Pilot Renaultu se dokázal rychle propracovat vpřed a v 15. kole již Arnoux okupoval 3. pozici, když předjel i Schecktera. V polovině závodu začala Villeneuvea trápit zhoršená ovladatelnost jeho Ferrari, čehož využil Jabouille a ve 47. kole převzal vedení. O 6 kol později havaroval čtvrtý Piquet, který předtím zdolal Schecktera. Brazilcovu pozici převzal Jones. V závěru závodu se Arnoux dotáhl na druhého Villeneuvea a oba závodníci v posledních 2 kolech sváděli napínavý souboj, během kterého se jejich vozy několikrát dotkly koly. Jabouille udržel vedoucí pozici až do cíle a vybojoval tak na domácí půdě první vítězství pro sebe i tým Renault. Zároveň se jednalo o první triumf vozu poháněného turbomotorem v třílitrové éře formule 1. Dnes již legendární bitva o druhé místo mezi Villeneuvem a Arnouxem, která se do historie motoristického sportu zapsala jako jeden z nejúchvatnějších soubojů všech dob, nakonec skončila o pouhé 0,2 sekundy vítězně pro pilota Ferrari.

 

 

 

 

Tým Williams před závodem v Silverstone výrazně zapracoval na vylepšení aerodynamiky svého nového modelu FW07. McLaren připravil pro Watsona nový vůz M29, který měl nahradit problematický monopost M28. Výsledek vývoje u Williamsu se okamžitě dostavil, když Jones v kvalifikaci pokořil druhého Jabouillea o 0,6 s. Australanův kvalifikační pokus byl o bezmála 7 sekund rychlejší než čas, který před 2 lety stačil na zisk pole position. V závodě Jones vystřelil do vedení před Jabouillem, Regazzonim a Piquetem. Pilot Brabhamu ve 2. kole havaroval, a tak jeho pozici převzal týmový kolega Lauda. Rakušana posléze předjeli Arnoux, Villeneuve a Scheckter. Druhý Jabouille musel v 17. kole kvůli opotřebeným pneumatikám navštívit mechaniky. Za vedoucího Jonese se po Francouzově zastávce posunul Regazzoni. Za dvojicí Williamsů následovali Arnoux, Scheckter a Villeneuve. Jones setrval v čele až do 39. kola, kdy byl nucen odstoupit kvůli přehřátému motoru. Vedení převzal jeho týmový kolega Regazzoni, který svou pozici uhájil až do cíle. Jeho zásluhou se tým Williams mohl radovat z prvního vítězství ve formuli 1. Regazzoniho na stupních vítězů doplnili Arnoux a Jarier.

 

 

 

 

Desátou zastávkou mistrovské sezóny byla Velká cena Německa. Jean-Pierre Jarier skončil v nemocnici kvůli onemocnění jater, a tak jej v kokpitu Tyrrellu nahradil jezdec formule 2 Geoff Lees. Pole position v kvalifikaci na Hockenheimringu ukořistil Jabouille před Jonesem, Laffitem a Piquetem. Po 1. kole závodu vedl Jones před Jabouillem, Laffitem, Scheckterem a Regazzonim. Jabouille ohrožoval Australanovu první pozici až do 8. kola, kdy se svým Renaultem skončil mimo trať. Regazzoni se dotáhl na Laffitea a ve 13. kole převzal jeho druhou příčku. Vedoucí Williamsy po zbytek závodu už nikdo nedokázal ohrozit, a tak mohl tým Franka Williamse oslavit druhé vítězství v řadě. Třetí do cíle dorazil Laffite a jako čtvrtý byl odmávnut Scheckter. Na 5. místě po většinu závodu kroužil Villeneuve, pilot Ferrari ale v závěru zamířil do depa, aby si nechal upravit zadní křídlo, a jeho pozici převzal Lauda. Rakušan hned nato odstoupil kvůli poruše motoru a přenechal tak 5. místo týmovému kolegovi Piquetovi. Také Brazilce pouhá 3 kola před cílem zklamal jeho motor Alfa Romeo, a tak 5. příčka nakonec připadla Watsonovi.

 

 

 

 

Před následující Velkou cenou Rakouska prošel tým ATS reorganizací, když se novým manažerem stal bývalý jezdec formule 1 Vic Elford. Německá stáj navíc na Österreichringu  poprvé nasadila nový monopost D3. Tým Renault v kvalifikaci opět těžil z vysoké nadmořské výšky, svědčící jeho turbomotorům. Výsledkem byla Arnouxova premiérová pole position před Jonesem, Jabouillem a Laudou. Nejlepší start do závodu předvedl Villeneuve, který se z 5. pozice probojoval do vedení před Jonesem, Laudou a Arnouxem. Ve 4. kole Kanaďana překonal Jones. O 7 kol později pak Villeneuve podlehl i Arnouxovi. V dalším kole odsunul pilota Ferrari za svá záda i Jabouille. Jezdci Renaultu si poté prohodili pořadí, ale po chvíli Jabouillea z 2. místa vyřadila porucha spojky. Za vedoucím Jonesem nyní následovali Arnoux, Villeneuve, Scheckter, Regazzoni a Laffite. Ve 21. kole Laffite předjel Regazzoniho a pořadí na bodovaných pozicích se pak nezměnilo až do závěrečných kol, kdy začal mít Arnoux problémy s přívodem paliva, v jejichž důsledku odbočil k mechanikům. Jones si s náskokem dojel pro druhé vítězství v řadě. Jako druhý cílem projel Villeneuve. Třetí pozici Scheckterovi v posledním kole uzmul Laffite.

 

 

 

 

Jean-Pierre Jarier se v nizozemském Zandvoortu po vynechání 2 velkých cen vrátil do kokpitu Tyrrellu. První startovní řadu opět obsadili Arnoux a Jones. Po startu se na 1. pozici prosadil Jones, zatímco Arnoux se srazil s Regazzonim, čímž pro oba jezdce závod předčasně skončil. Za vedoucím Jonesem následovali Villeneuve, Jabouille a Pironi. Scheckter zůstal pozadu a po 1. kole se pohyboval až na 19. místě. Jihoafričan se během 10 kol skvělé stíhací jízdy dokázal vyšplhat na 6. pozici. V 11. kole Villeneuve v zatáčce Tarzan předjel Jonese a převzal vedení. O chvíli později postoupil na 4. místo před Pironiho Rosberg. Jezdec Tyrrellu záhy podlehl i Scheckterovi. Ve 26. kole potkala třetího Jabouillea porucha spojky a jeho pozici převzal Scheckter, který mezitím předjel Rosberga. Ve 47. kole skončil Villeneuve ve smyku a do vedení se vrátil Jones. Villeneuveovi vzápětí praskla levá zadní pneumatika, a tak se pilot Ferrari znovu ocitl mimo trať. Kanaďan se z únikové zóny vrátil zpátky na závodní dráhu a jízdou po třech kolech se vydal k mechanikům, čímž si získal velký ohlas fanoušků, ale také sklidil značnou kritiku. Když Villeneuve konečně zastavil v depu, zavěšení jeho Ferrari bylo již tak poškozené, že závodník nemohl dál pokračovat. Jones v Zandvoortu potřetí za sebou dorazil do cíle na 1. pozici. Scheckter si druhým místem před Laffitem upevnil vedení v šampionátu, neboť Jones již vypadl z boje o titul mistra světa, protože zásluhou nového systému započítávání výsledků mohl Australan ve druhé polovině sezóny získat maximálně 36 bodů k pouhým 4 bodům z první poloviny ročníku.

 

 

 

 

Ve Velké ceně Itálie se po vynechání několika závodů do dění ve formuli 1 opět zapojila Alfa Romeo. Bruno Giacomelli startoval s novým modelem 179, zatímco starší typ 177 pilotoval Vittorio Brambilla, který se do formule 1 vrátil přesně po roce od své těžké havárie v Monze. Tým Ensign se rozhodl dát šanci jezdci formule 2 Marcu Surerovi. Hector Rebaque v premiéře představil své vlastní šasi, v kvalifikaci s ním ale skončil beznadějně poslední. První řadu obsadily výkonné Renaulty Jabouilleho a Arnouxe, jako obvykle ale nepředvedly nejlepší start do závodu, a tak do čela postoupil Scheckter. Za pilotem Ferrari se seřadili Arnoux, Villeneuve, Laffite a Jabouille, zatímco Jones se propadl na konec startovního pole. Ve 2. kole Arnoux proklouzl na 1. příčku před Schecktera. Po několik následujících kol jezdilo prvních pět jezdců v těsném závěsu. Za vedoucí skupinou kroužil osamocený Regazzoni. Ve 13. kole z boje o vítězství vypadl vedoucí Arnoux, kterému začal vynechávat motor. Porucha motoru vyřadila ve druhé polovině závodu také Laffitea. Kvůli problémům s pohonnou jednotkou se propadl i Jabouille. Scheckter a Villeneuve, který na pokyn týmové režie neútočil na týmového kolegu, ačkoli byl stále ve hře o titul, tak na domácí půdě automobilky Ferrari vybojovali dvojité vítězství, které Scheckterovi předčasně zajistilo titul mistra světa. Ferrari zároveň mohlo oslavit čtvrté vítězství v Poháru konstruktérů během posledních pěti sezón.

 

 

 

 

Do Kanady přivezl tým Brabham nový model BT49 poháněný motorem Ford, který nahradil dosavadní pohonnou jednotku Alfa Romeo. Niki Lauda po několika tréninkových kolech s novým monopostem oznámil ukončení kariéry ve formuli 1. Bernie Ecclestone Rakušanův vůz narychlo svěřil Ricardu Zuninovi. Startovní pole v Montrealu doplnil třetí vůz Tyrrell řízený Derekem Dalym a druhý monopost Copersucar v rukou Alexe Ribeira. Do zámoří se vydala také Alfa Romeo, která se dostala do sporů s organizátory ohledně jejího připuštění do závodu. Obě strany nakonec dosáhly kompromisu, když byl Brambillovi umožněn start, zatímco Giacomellimu nikoli. Kvalifikační boje ovládl Jones před Villeneuvem. Po startu závodu se vedení ujal domácí hrdina Villeneuve před Jonesem, Regazzonim a Piquetem. V 8. kole se Piquet posunul před Regazzoniho. Villeneuve setrval v čele s minimálním náskokem před Jonesem až do 51. kola, kdy Australan ve vlásence proklouzl před pilota Ferrari. Při tvrdém souboji o první příčku došlo mezi oběma závodníky k lehkému kontaktu. Vedoucí dvojice pak pokračovala v nezměněném pořadí až do cíle. Piquet kroužil po většinu závodu na 3. pozici, dokud jej v 58. kole znovu nepřekonal Regazzoni. Pilota Brabhamu posléze vyřadila porucha převodovky.

 

 

 

 

Alan Jones potvrdil v kvalifikaci na závěrečnou Velkou cenu USA-Východ svoji aktuální převahu, když o více než sekundu porazil nejbližšího pronásledovatele Piqueta s novým Brabhamem-Ford. V den závodu nad Watkins Glenem pršelo. Před startem velké ceny déšť ustal, povrch trati ale nestihl včas oschnout, proto jezdci zvolili pneumatiky do mokra. Nejlépe odstartoval Villeneuve, za kterým následovali Jones, Reutemann, Laffite a Jabouille. Laffite a Reutemann záhy odpadli, a tak se na třetí pozici zařadil Regazzoni. Za Švýcarem následoval již jistý mistr světa Scheckter, který se rychle probojoval vpřed po startu ze středu pole. Regazzoni i Scheckter poté zamířili do depa pro slicky. Na třetí místo se posunul Jabouille. Francouze vzápětí zklamal motor a jeho pozici převzal týmový kolega Arnoux. Ve 31. kole odbočil pro nové pneumatiky i Villeneuve, a tak se Jones ujal vedení. Po několika dalších kolech zamířil pro slicky i Australan. Jonesovi se po návratu na trať uvolnilo špatně připevněné kolo, čímž pro jezdce Williamsu závod skončil. Do čela se vrátil Villeneuve, který si s velkým náskokem před Arnouxem a Pironim dojel pro třetí vítězství sezóny.

 

 

 

 

V průběhu ročníku 1979 se několikrát dramaticky změnilo rozložení sil. Zatímco úvodním velkým cenám dominoval tým Ligier, závěr sezóny patřil stáji Williams. Do bojů o nejvyšší příčky se se svými turbomotory zapojil i Renault. Z mistrovských titulů se nakonec zásluhou konstantních výsledků a spolehlivé techniky radovalo Ferrari se svým jezdcem Jodym Scheckterem, ačkoli Jihoafričanův týmový kolega Gilles Villeneuve častokrát předváděl mnohem pozoruhodnější jízdy. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že dalšího vítězství v šampionátu jezdců se Scuderia dočká až za dlouhých 21 let…

Na celkové pořadí šampionátu 1979 se můžete podívat ZDE.

Sdílejte na:
Zavřít