Pohlednice z historie: 1981 Piquetova úspěšná odveta

Během zimní přestávky došlo k vyostření konfliktu mezi konstruktéry sdruženými v asociaci FOCA a sportovní federací FISA. V reakci na zákaz bočních těsnicích lišt se do oficiálního mistrovství světa formule 1 přihlásily pouze automobilky Ferrari, Renault, Alfa Romeo a Talbot (mající kontrolu nad stájí Ligier) a nevelké týmy Osella a Toleman. Britské stáje měly startovat v konkurenčním šampionátu WFMS, vyhlášeném vůdčí osobností organizace FOCA Berniem Ecclestonem a jeho právním poradcem Maxem Mosleym. Rozkolu na poslední chvíli zabránilo podepsání dohody Concorde v sídle FIA v Paříži. Uzavření smíru mezi Berniem Ecclestonem a Jeanem-Mariem Balestrem (prezidentem FISA) měl iniciovat Enzo Ferrari, podstatnou roli v uzavření dohody však sehrál koncern Philip Morris, jehož značka Marlboro patřila k nejdůležitějším sponzorům ve světě velkých cen.
FOCA podpisem concordské smlouvy akceptovala zákaz těsnicích lišt a zároveň získala úplnou kontrolu nad komerčními právy formule 1. Zákulisní boje tím bohužel neskončily. Podle nových technických předpisů mohly být vozy dál vybaveny těsnicími lištami v minimální výšce 60 mm nad povrchem trati. Týmy Brabham a Williams v úvodu sezóny začaly používat speciální hydraulický systém, který za jízdy snižoval výšku vozu, čímž se těsnicí lišty opět dostaly do kontaktu s vozovkou a vytvářely tak mnohem větší přítlak. Kontroverzní vynález konstruktéra Brabhamu Gordona Murraye zapříčinil další rozepře ohledně výkladu pravidel.
Nepokojná politická situace ve formuli 1 měla za následek odchod dodavatele pneumatik Goodyear. V úvodu roku proto všechny týmy vyjely na pneumatikách Michelin. Počínaje Velkou cenou Francie se Goodyear rozhodl k návratu. V průběhu sezóny se do dění ve formuli 1 zapojily také společnosti Pirelli a Avon, zásobující svými pneumatikami zejména menší týmy z konce startovního pole.
Favorizované stáje Williams a Brabham vstoupily do nového ročníku s upravenými loňskými monoposty a nezměněnými jezdeckými sestavami. Po boku úřadujícícho mistra světa Alana Jonese u Williamsu dál pokračoval Carlos Reutemann. Stáj Brabham reprezentovali Nélson Piquet a Hector Rebaque.
Ferrari po vzoru Renaultu vyvinulo vůz poháněný turbomotorem. Po odchodu Jodyho Schecktera do závodnického důchodu doplnil Gillese Villeneuvea Didier Pironi. Stáj Guye Ligiera převzala do vlastní režie francouzská automobilka Talbot, která prosadila návrat k dvanáctiválcovým motorům Matra. Týmovým kolegou Jacquese Laffitea se měl stát Jean-Pierre Jabouille, bývalý pilot Renaultu ale ještě stále nebyl plně zotaven z vážných zranění nohou utrpěných v loňské Velké ceně Kanady, proto do kokpitu druhého Ligieru v úvodu sezóny usedl Jean-Pierre Jarier.
Reného Arnouxe u Renaultu posílil Alain Prost, ačkoli talentovaný Francouz měl uzavřenou smlouvu s McLarenem i pro rok 1981. Nový majitel týmu McLaren Ron Dennis angažoval k Johnu Watsonovi nezkušeného Itala Andreu de Cesarise. Pod vedením technického ředitele Johna Barnarda vznikl revoluční monopost McLaren MP4-1 se skořepinou z uhlíkových vláken.
Prozíravý technický inovátor Colin Chapman představil nový Lotus 88 se zdvojeným šasi. Účelem této pozoruhodné konstrukce bylo nahrazení zakázaných těsnicích lišt. Techničtí komisaři tento koncept označili za neregulérní, a tak se k Chapmanově značné nelibosti na startu velké ceny nikdy neobjevil. Veterán Mario Andretti zamířil od Lotusu k Alfě Romeo, kde se stal kolegou Bruna Giacomelliho. Tým Lotus do nové sezóny vstoupil s jezdeckou dvojicí Elio de Angelis a Nigel Mansell. V průběhu roku se ke stáji vrátil její někdejší dlouholetý sponzor, tabákový koncern John Player Special.
O finanční podporu společnosti Candy naopak přišel tým Kena Tyrrella. K Eddiemu Cheeverovi se u Tyrrellu během roku připojil nováček Michele Alboreto. Stáj Arrows získala partnerství společností Ragno a Beta. Stávajícího jezdce Riccarda Patreseho doplnil debutant Siegfried Stohr. Tým Fittipaldi ke Kekemu Rosbergovi najal Brazilce Chica Serru. Marc Surer se připojil ke stáji Ensign, a tak ATS povolalo zpět svého někdejšího jezdce Jana Lammerse. Osella rozšířila svůj závodní program ve formuli 1 na dva nasazované vozy pro Argentince Miguela-Angela Guerru a Itala Beppe Gabbianiho.
Tým Theodore v loňské sezóně převzal vozy od Shadowu a v roce 1981 se vrátil do startovního pole s monopostem vlastní konstrukce, do jehož kokpitu usedl navrátilec Patrick Tambay.
Ve startovní listině se poprvé od roku 1977 objevil tým March, jenž se spojil se stájí RAM. V čele společnosti stanuli Robin Herd a John MacDonald, zatímco expilot formule 1 Guy Edwards měl na starosti jednání se sponzory. Za volanty monopostů March 811 usedli Derek Daly a nováček Eliseo Salazar z Chile. Dalším novým jménem mezi konstruktéry byl Toleman, sázející na přeplňované čtyřválce Hart. V pořadí třetí zástupce turbomotorů ve formuli 1 své účinkování ve velkých cenách obvykle končil neúspěšným pokusem o kvalifikaci do závodu. Jezdeckou dvojici Tolemanu vytvořili Derek Warwick a Brian Henton.

Zákulisní válka znovu poznamenala i kalendář mistrovských podniků. Únorového závodu v Kyalami se zúčastnily pouze týmy spojené v organizaci FOCA (zvítězil zde Reutemann), proto se jeho výsledky nezapočítávaly do šampionátu. Kalendář velkých cen naopak rozšířila Velká cena San Marina v Imole. Po výpadku tradičního závodu ve Watkins Glenu se druhý podnik na americké půdě přesunul na parkoviště hotelu Caesars Palace v Las Vegas. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávaly výsledky ze všech 15 velkých cen. Do Poháru konstruktérů se sčítaly body získané oběma oficiálně přihlášenými jezdci jednotlivých týmů a započítávaly se všechny výsledky.

Kalendář sezóny 1981

Obvyklý zahajovací závod v Argentině byl přesunut na duben a podnik v Jihoafrické republice se kvůli sporům mezi FOCA a FISA nezapočítával do mistrovství světa, sezónu proto netradičně otevřela až březnová Velká cena USA-Západ v Long Beach. V kvalifikaci poměrně překvapivě zvítězil Patrese s Arrowsem před dvojicí Williamsů Jonese a Reutemanna. Po startu závodu Patrese udržel vedení před Reutemannem a Jonesem. Ve středu pole odstoupili po vzájemné kolizi Prost a de Cesaris. Pironi po startu z 11. pozice postoupil ve 4. kole již na 4. místo před Piqueta a Villeneuvea. K další změně v čele závodu pak došlo až v 17. kole, kdy Piquet znovu předjel čtvrtého Pironiho. O několik okamžiků později odstoupil Villeneuve kvůli poruše hnacího hřídele. Ve 25. kole začaly vedoucího Patreseho sužovat problémy s tlakem paliva a v jejich důsledku podlehl Reutemannovi. Ital posléze odbočil k mechanikům. Za Reutemannem nyní následovali Jones, Piquet a Pironi. Ve 32. kole se Reutemann pod Jonesovým tlakem dopustil chyby při předjíždění Surera o kolo, a tak vedení převzal úřadující mistr světa. Ve 41. kole došlo ke kolizi mezi pátým Cheeverem a šestým Laffitem. Pro Francouze tím závod skončil, zatímco před Cheevera se následně dostal Andretti. V 54. kole Pironi zpomalil kvůli úniku oleje, čímž se Andretti posunul na 4. pozici. Jones setrval v čele před Reutemannem a Piquetem až do cíle.

Velká cena Brazílie se v roce 1981 vrátila na okruh Jacarepagua u Rio de Janeira. Tým Tyrrell pronajal svůj druhý vůz Ricardu Zuninovi. Během víkendu se v padoku poprvé rozvířily spekulace ohledně legálnosti hydropneumatického systému na vozech Brabham, jenž měl za jízdy snižovat světlou výšku vozu. Pole position v kvalifikaci vybojoval domácí hrdina Piquet před Reutemannem. V den závodu pršelo. Bezprostředně před startem velké ceny déšť ustal, trať ale zůstala vlhká. Piquet se navzdory nejistým povětrnostním podmínkám rozhodl obout slicky. Po zahájení závodu se vedení ujal Reutemann před Jonesem, Patresem, Giacomellim a de Angelisem. Prost odstartoval špatně a připletl se do dráhy Villeneuveovi, do jehož Ferrari zezadu narazil Andretti. Do kolize se nedobrovolně zapojili také Arnoux, Cheever, Stohr a Serra. Ve 4. kole de Angelis předjel Giacomelliho. Pilot Alfy Romeo vzápětí předvedl hodiny a na 5. pozici se posunul Rosberg. Ve 14. kole Fina předjel Watson, který se po startu ze středu pole probojoval vpřed. Pořadí v první pětici se pak nezměnilo až do 35. kola, kdy začalo opět pršet. Watson dostal smyk a jeho pozici převzal Surer. Pilot Ensignu ve 49. kole dokázal předjet čtvrtého de Angelise. Na 1. místě stále pokračoval Reutemann, kterému vedení týmu Williams dávalo na boxové zídce znamení, aby pustil do vedení týmovou jedničku Jonese. Argentinec týmové příkazy ignoroval a zvítězil před svým kolegou, čímž v týmu Williams vyvolal napjatou atmosféru, která pak ve stáji panovala až do konce ročníku. Třetí příčku po celý průběh závodu uhájil Patrese.

Organizátoři Velké ceny Argentiny zakázali start revolučních Lotusů 88 se zdvojeným šasi, což Colina Chapmana rozlítilo natolik, že odjel z dějiště velké ceny ještě před začátkem tréninků. Jean-Pierre Jabouille se konečně objevil za volantem Ligieru. Francouzův pokus o návrat skončil kvalifikačním neúspěchem. Další pole position ukořistil Piquet před Prostem, čímž opět podnítil konkurenci k úvahám o možném porušování předpisů ze strany týmu Brabham. Po startu závodu do čela proklouzl Jones. Ještě před cílem 1. kola Australana předjel Piquet. Jezdec Brabhamu pak vedení udržel po celý zbytek závodu a zvítězil s více než 25sekundovým náskokem před svými pronásledovateli. Ve 2. kole Jonese zdolal také Reutemann. Obhájce titulu se posléze propadl i za Prosta a Rebaqueho. Druhý pilot Brabhamu v 11. kole předjel Prosta. O 4 kola později se Rebaque zařadil na druhou pozici za týmového kolegu Piqueta, když zdolal i Reutemanna. Dvojice Brabhamů kroužila v čele do 33. kola, kdy Rebaque odstoupil kvůli problémům s rozdělovačem. Na druhou pozici se vrátil Reutemann před Prostem a Jonesem. V tomto pořadí závodníci projeli pod šachovnicovou vlajkou daleko za nedostižným Piquetem.

Po návratu do Evropy čekal na jezdce první ze dvou podniků konaných na italské půdě během jediného roku – premiérová Velká cena San Marina v Imole. Tým Lotus se po zákazu svého kontroverzního modelu 88 rozhodl závod vynechat a zaměřit se raději na testování nového šasi typu 87. V Imole se poprvé objevil tým Toleman s přeplňovanými motory Hart a pneumatikami Pirelli. Derek Warwick a Brian Henton skončili s novými vozy v kvalifikaci beznadějně poslední. Tyrrell nahradil Ricarda Zunina nováčkem Michelem Alboretem, který týmu zajistil tolik potřebného sponzora v podobě místní keramické společnosti. Villeneuve potěšil italské tifosi kvalifikačním triumfem před Reutemannem. Před startem závodu byla trať mokrá, a tak všichni jezdci obuli drážkované pneumatiky. Villeneuve po startovním signálu udržel vedoucí pozici. Za Kanaďana se zařadil druhý pilot Ferrari Pironi. Na chvostu startovního pole došlo v zatáčce Tosa ke kolizi mezi Guerrou a Salazarem, přičemž Argentinec skončil v hrazení a utrpěl vážná zranění nohou. Za dvojicí Ferrari následoval Reutemann. Pilot Williamsu v 1. kole během tvrdého souboje s Jonesem do týmového kolegy narazil. Australan byl nucen s poškozeným předním křídlem navštívit mechaniky. Na 4. pozici se posunul Patrese. Jezdec Arrowsu v 6. kole využil Reutemannovy chyby a přebral Argentincovo 3. místo. Ve 14. kole odbočil vedoucí Villeneuve do depa pro slicky. Když se jezdec Ferrari vrátil na trať, začalo opět pršet, což Villeneuvea přimělo k další zastávce pro obutí do mokra. Vedení převzal Pironi před Patresem. Na 3. příčku se probojoval Piquet. Ve 22. kole Brazilec zdolal  Patreseho a ve 47. kole odsunul za svá záda i vedoucího Pironiho. Poté již Piquet směřoval vstříc druhému vítězství v řadě. Pironi se s poškozeným podvozkem nakonec propadl až na 5. místo. Zbývající místa na stupních vítězů obsadili Patrese a Reutemann.

Do Velké ceny Belgie se přihlásilo celkem 32 jezdců, což bylo v rozporu s concordskou dohodou. Sportovní orgány proto vyvinuly nátlak na týmy ATS a Theodore, aby svou účast v Zolderu odvolaly. Stáj ATS stáhla Jana Lammerse a nasadila pouze jeden vůz pro Slima Borgudda. Zraněného Miguela-Angela Guerru v týmu Osella nahradil Piercarlo Ghinzani. V pátečním tréninku srazil Reutemann v boxové uličce mechanika týmu Osella Giovanniho Amedea. Italský mechanik bohužel srážku nepřežil. Tato tragédie přiměla jezdce ke stížnostem ohledně silného provozu v boxové uličce. V kvalifikaci si Reutemann a Piquet zajistili místa v první startovní řadě. Před startem závodu se mechanici a jezdci rozhodli zorganizovat stávku na protest proti ignoraci jejich názorů. Po druhém zahřívacím kole zhasl Patresemu motor. Mechanik Arrowsu Dave Luckett se vydal Italovi na pomoc, avšak ve stejnou chvíli došlo ke startu závodu. Většina jezdců se stojícímu vozu vyhnula, ale druhý pilot Arrowsu Stohr do Patreseho vozu narazil a způsobil tak Luckettovi zranění nohou. Když jezdci znovu dorazili do prostoru startu a uviděli částečně neprůjezdnou trať, zastavili a z vlastní vůle přerušili závod. Po restartu se ujal vedení Pironi před Reutemannem, Piquetem, Watsonem a Jonesem. Jones se rychle propracoval před Watsona a Reutemanna. V 11. kole Australan zaútočil i na Piqueta. Jejich souboj o 2. příčku vyústil v kolizi, po níž Piquet skončil v hrazení. Ve 13. kole Jones převzal vedení. O 8 kol později pilot Williamsu po potížích s řazením havaroval, přičemž jej na noze opařila voda uniklá z poškozeného chladiče. Do čela postoupil Reutemann před Laffitem a Mansellem, zatímco Pironi se po chybě propadl. V tomto pořadí pak první tři jezdci dorazili do cíle. Pravidelně bodující Reutemann zvýšil po druhém vítězství sezóny svůj náskok v průběžné klasifikaci na 12 bodů před druhým Piquetem.

Opětovně příliš velký počet účastníků Velké ceny Monaka donutil organizátory uspořádat předkvalifikaci, která zredukovala startovní pole na 26 jezdců pro vlastní kvalifikaci. Tým Lotus do Monaka poprvé přivezl nový model 87 a Mansell s ním v kvalifikaci obsadil slibné 3. místo za Piquetem a Villeneuvem. Po startu závodu vyrazil do čela Piquet před Villeneuvem, Mansellem, Reutemannem a Jonesem. V 1. kole došlo ke kolizi mezi de Cesarisem a Andrettim. Oba piloti byli nuceni odstoupit. Mansella po 15 kolech zastavila porucha zavěšení a Reutemanna zpomalily problémy s převodovkou, a tak se na třetí pozici zařadil Jones. Australan ve 20. kole předjel druhého Villeneuvea a vydal se stíhat vedoucího Piqueta. Brazilec setrval v čele až do 53. kola, kdy se dopustil chyby při předjíždění pomalejších jezdců o kolo a havaroval. Na 1. příčku postoupil Jones. V 67. kole odbočil jezdec Williamsu k mechanikům v důsledku potíží s přívodem paliva. Po návratu na trať se Jones zařadil zpátky na 1. pozici s minimálním náskokem před druhým Villeneuvem. 4 kola před cílem se Kanaďan probojoval do vedení, kde před Jonesem a Laffitem setrval až do šachovnicové vlajky.

Před Velkou cenou Španělska opustil Eliseo Salazar tým March, aby u Ensignu vystřídal Marca Surera. V kvalifikaci vybojoval pole position Laffite před dvojicí Williamsů Jonese a Reutemanna. V den závodu panovalo v Jaramě nesnesitelné horko. Laffite z prvního místa odstartoval špatně, a tak do čela proklouzl Jones před Reutemannem a Villeneuvem, který se po startu dostal do kontaktu s Prostem. Na konci 1. kola Villeneuve zaútočil na Reutemanna a po úspěšném manévru se posunul na 2. pozici. Jones si v čele rychle vybudoval desetisekundový náskok. Ve 14. kole Australan vyjel mimo trať a propadl se do středu pole. Vedení převzal Villeneuve, za nímž v těsném závěsu následoval Reutemann. Na vedoucí dvojici se postupně začali dotahovat Watson, Laffite a de Angelis. Reutemanna v průběhu závodu potrápila převodovka. V 62. kole se Argentinec propadl za Laffitea a Watsona. První pětice pak po celý zbytek závodu kroužila v těsném závěsu. Villeneuve na rovinkách těžil z výkonu svého přeplňovaného motoru, v zatáčkách ale měli navrch Kanaďanovi pronásledovatelé s obratnějšími vozy. Pilot Ferrari dokázal svoji pozici tvrdošíjně ubránit až do cíle a mohl tak oslavit druhé vítězství v řadě před Laffitem a Watsonem. Prvních pět jezdců v cíli dělilo pouze 1,24 sekundy, čímž se postarali o druhý nejtěsnější dojezd vedoucí skupiny v dosavadní historii formule 1.

Marc Surer přestoupil po odchodu od Ensignu k týmu Theodore. Patrick Tambay se proto před domácí Velkou cenou Francie ocitl bez angažmá. Jean-Pierre Jabouille se mezitím rozhodl ukončit kariéru ve formuli 1, a tak tým Ligier povolal do svých služeb Tambaye. Dodavatel pneumatik Goodyear se rozhodl znovu zapojit do dění ve formuli 1. Jeho služeb ihned využily přední týmy Williams a Brabham. V kvalifikaci v Dijonu udával tempo Arnoux před Watsonem, Prostem a Piquetem. Po zahájení závodu se do čela probojoval Piquet. Za jezdcem Brabhamu následovali Watson, Prost, de Cesaris a Villeneuve. Arnoux se propadl až na 9. místo. Prost se ve 3. kole probojoval na 2. pozici před Watsona a Villeneuve se mezitím posunul před de Cesarise. Pilot Ferrari vzápětí podlehl Reutemannovi a Arnouxovi. Ve 33. kole se Francouz probojoval na 4. místo před Reutemanna. O 12 kol později si tato dvojice znovu vyměnila své pozice. V 58. kole se strhl prudký déšť, v jehož důsledku byl závod zastaven. Obloha nad Dijonem se brzy znovu vyjasnila. Jezdci se seřadili k restartu v pořadí, jaké jim patřilo před přerušením závodu. Doposud vedoucí Piquet se po opakovaném startu propadl za Prosta, Watsona a Arnouxe. Prost udržel vedení po celý zbytek závodu, a tak si na domácí půdě dojel pro své první vítězství ve formuli 1. Druhý do cíle dorazil Watson. Třetí místo připadlo po součtu časů Piquetovi, přestože byl Brazilec v cíli závěrečného sprintu odmávnut až jako pátý.

Ve Velké ceně Velké Británie nasadil tým Lotus upravené vozy typu 88B. Techničtí komisaři Chapmanovy monoposty znovu označili za nelegální a stáj ze závodu diskvalifikovali. Jean-Pierre Jarier se v Silverstone představil v kokpitu Oselly. Piquet během tréninků zkoušel nový Brabham BT50 poháněný turbomotorem BMW, v závodě ale startoval s obvyklým Brabhamem-Ford BT49C. Kvalifikaci ovládli jezdci Renaultu v pořadí Arnoux, Prost. Po 1. kole závodu vedl Prost před Pironim, Villeneuvem, Arnouxem a Piquetem. Arnoux se rychle probojoval před piloty Ferrari, a proto již ve 3. kole opět patřily první dvě pozice jezdcům Renaultu. Villeneuve mezitím podlehl také Piquetovi. Kanaďan krátce nato dostal v zatáčce Woodcote smyk, čímž zapříčinil havárie Jonese a de Cesarise. Villeneuve se snažil s poškozeným Ferrari pokračovat v jízdě, ale dostal se jen do zatáčky Stowe, kde byl nucen zastavit. V 5. kole se Piquet propracoval na 3. pozici před Pironiho. Ve 12. kole postihl Brazilce v úseku Becketts defekt pneumatiky, v jehož důsledku těžce havaroval. Piquet byl po nepříjemné nehodě převezen do nemocnice. Watson, kterého předtím zbrzdilo Villeneuveovo roztočení, se zatím probojovával vpřed. Ve 14. kole se pilot McLarenu po odstoupení Pironiho zařadil již na 3. místo. Po 17 kolech vyřadila vedoucího Prosta porucha motoru. Vedení převzal Arnoux před Watsonem, Reutemannem, Andrettim a Patresem. Ve 38. kole se Patrese dostal před Andrettiho. Po 50 kolech začal mít Arnoux problémy s motorem, čehož využil Watson a v 61. kole převzal vedení. Domácí závodník se ve zbývajících 7 kolech již nenechal ohrozit a dojel si pro své první vítězství od roku 1976. Watsonovou zásluhou se tým McLaren dočkal prvního triumfu od Velké ceny Japonska 1977. Po odstoupení Arnouxe obsadili zbývající stupně vítězů Reutemann a Laffite.

Před desátou Velkou cenou Německa se Reutemann těšil 17bodovému náskoku před druhým Piquetem. Tým Lotus se vrátil k monopostům typu 87. Na rychlém Hockenheimringu podle očekávání vybojovali první dvě místa na startu piloti Renaultu Prost a Arnoux. Po zahájení závodu uhájil Prost vedení. Na 2. pozici se protlačil Reutemann a Arnouxe brzy předjel i Pironi. V zatáčce Ostkurve zaútočil na jezdce Renaultu i Piquet. Mezi závodníky došlo ke kolizi, v jejímž důsledku musel Arnoux v závěru 1. kola navštívit mechaniky. Jones využil situace a posunul se před Piqueta. Ve 2. kole Pironiho vyřadila porucha motoru. Za vedoucím Prostem nyní následovali Reutemann, Jones, Piquet a Laffite. Jones vzápětí zdolal týmového kolegu Reutemanna. Ve 21. kole Australan převzal Prostovu čelní příčku. Piquet se na krátkou chvíli probojoval na 3. místo před Reutemanna, Brazilcovy pneumatiky ale nebyly schopny akceptovat tempo vedoucích jezdců, proto se Piquet propadl zpátky za Argentince. Ve 28. kole Reutemanna zklamal motor, a tak se Piquet vrátil na 3. pozici. V poslední třetině závodu se na trať snesl déšť. Prost začal mít problémy s ovládáním svého vozu a ve 37. kole podlehl Piquetovi. O 2 kola později se Brazilec dostal do vedení, neboť Jones se potýkal s vynechávajícím motorem. Pilot Williamsu vzápětí odbočil k mechanikům. Piquet si v Německu dojel pro třetí vítězství sezóny před Prostem a Laffitem.

Ve startovním poli Velké ceny Rakouska chyběl tým Fittipaldi, jenž vinou finanční tísně neměl k dispozici dostatečný počet motorů. Vysoká nadmořská výška Österreichringu tradičně vyhovovala vozům s turbomotory, které v kvalifikaci obsadily první tři místa v pořadí Arnoux, Prost, Villeneuve. Po startu závodu se do čela protlačil Villeneuve. Za vedoucím Kanaďanem kroužili Prost, Arnoux a Pironi. Ve 2. kole se Villeneuve dopustil chyby a skončil mimo trať. Po návratu na dráhu se pilot Ferrari zařadil na 6. pozici. Do čela se posunuli závodníci Renaultu v pořadí Prost, Arnoux. Třetí Pironi se v 9. kole propadl za Laffitea, Piqueta a Jonese. Tou dobou již měli piloti Renaultu téměř 20sekundový náskok před svými pronásledovateli. Laffite se postupně začal na vedoucí dvojici dotahovat. Ve 27. kole zastavila Prosta porucha zavěšení. Znenadání nabytou Arnouxovu 1. příčku začal ohrožovat Laffite. Ve 39. kole se pilot Ligieru protlačil před svého krajana, když bojující dvojice dojela o kolo pomalejší jezdce. Laffite pak uhájil vedení před Arnouxem a Piquetem až do cíle.

Kvalifikace na Velkou cenu Nizozemska se stala svědkem dalšího dvojitého triumfu Renaultů Prosta a Arnouxe. Andrea de Cesaris se sice kvalifikoval na 13. místě, tým McLaren ale Itala kvůli velkému množství havárií v průběhu sezóny odvolal z účasti v závodě. Po startovním signálu uhájil Prost první pozici před Arnouxem a Jonesem. Villeneuve ve snaze postoupit vpřed po startu ze středu pole narazil do Giacomelliho, čímž se Kanaďan vyřadil ze závodu. V další zatáčce se srazili Andretti a Reutemann, přičemž Američan utrpěl poškození předního křídla. V průběhu 1. kola se střetli také Tambay a Pironi. Ve 3. kole se Jones protlačil na 2. místo před Arnouxe. Pilot Renaultu se brzy propadl také za Piqueta, Laffitea, Reutemanna a Watsona. Jones se posléze začal dotahovat na vedoucího Prosta. O 4. pozici sváděli souboj Laffite a Reutemann. Napínavá bitva obou uchazečů o mistrovský titul skončila v 18. kole kolizí, po níž Laffite i Reutemann odstoupili. Druhý Jones se několikrát marně pokusil Prosta předjet. Pilot Williamsu si svými manévry opotřebil pneumatiky, a tak jeho ztráta na Francouze znovu vzrostla. V 69. kole trápící se Jones podlehl Piquetovi. Brazilec zásluhou 2. místa v cíli za vítězným Prostem vyrovnal Reutemannovu bodovou bilanci v čele průběžného pořadí mistrovství světa.

Velká cena Itálie se po ročním hostování v Imole vrátila na legendární okruh v Monze. Tým Renault se Arnouxovou zásluhou mohl radovat ze šesté pole position v řadě. Po sérii neúspěšných pokusů se do závodu konečně kvalifikoval jeden z vozů Toleman, když Brian Henton vydobyl 23. pozici na roštu. Pironi se po skvělém startu z 8. pozice propracoval na 4. příčku za Prosta, Reutemanna a Arnouxe. V průběhu 1. kola se pilot Ferrari probojoval dokonce až na 2. pozici za Prosta. V 5. kole Pironiho předjel Arnoux. Vzápětí se před reprezentanta domácí Scuderie protlačil také Laffite. Jezdec Ligieru se krátce po převzetí 3. místa propadl pořadím kvůli unikající pneumatice. Když po 10 kolech začalo pršet, skončil Laffite mimo trať. Za vedoucí Renaulty Prosta a Arnouxe se zařadili závodníci Williamsu. Ve 13. kole Arnoux havaroval v zatáčce Parabolica při vyhýbání odstavenému Cheeverovu Tyrrellu, čímž zanechal týmového kolegu Prosta v čele s citelným náskokem před Jonesem a Reutemannem. Ve 20. kole v zatáčce Lesmo těžce havaroval Watson. Pilot McLarenu ztratil kontrolu nad svým vozem a tvrdě narazil do bariéry. Brit z nehody vyvázl nezraněn, motor uvolněný z jeho zničeného monopostu ale zapříčinil havárii Alboreta. Reutemann se mezitím propadl a na 3. pozici postoupil Giacomelli. Domácí závodník musel v 26. kole navštívit mechaniky kvůli potížím s převodovkou, a tak se za Prosta a Jonese nyní zařadil Piquet. První tři závodníci pokračovali v nezměněném pořadí až do posledního kola, kdy Piquetovi selhal motor. Brazilec byl nakonec v cíli klasifikován až na 6. místě. Cenné body za 3. příčku Piquetovi uzmul jeho hlavní rival v boji o titul mistra světa Reutemann.

Mezi závody v Itálii a Kanadě oznámil zákulisními boji rozčarovaný Alan Jones svůj úmysl odejít z formule 1. Současně se objevily spekulace, že Mario Andretti se chystá ke stejnému rozhodnutí. V padoku se zároveň rozvířily pověsti o návratu dalšího bývalého mistra světa – Niki Lauda byl spatřen při testování nového McLarenu v Donington Parku. Po závodě v Monze opustil stáj Arrows Siegfried Stohr. Itala v Montrealu nahradil domácí závodník Jacques Villeneuve, bratr pilota Ferrari Gillese Villeneuvea. Vítěznou kvalifikační šňůru Renaultu v Kanadě přerušil Piquet. Pilota Brabhamu v první řadě doprovodil Reutemann. V den závodu jezdcům ztížil jejich úlohu déšť. Jones se navzdory lehkému kontaktu s týmovým kolegou Reutemannem po startu ujal vedení. Argentinec se propadl až na 5. pozici za Piqueta, Prosta a de Angelise. Arnoux ve středu pole skončil mimo trať po kontaktu s G. Villeneuvem. Do kolize se připletl i druhý jezdec Ferrari Pironi. V 7. kole předvedl vedoucí Jones hodiny. Při úhybném manévru ztratil čas také druhý Piquet, a tak se do čela posunul Prost před Laffitem a G. Villeneuvem. Ve 13. kole Laffite předjel Prosta. Jezdec Renaultu se vzápětí propadl také za G. Villeneuvea a Watsona. Pilot McLarenu ve 38. kole Kanaďana zdolal. V tomto pořadí vedoucí závodníci dorazili až do cíle. Laffite se zásluhou druhého vítězství sezóny udržel v boji o titul s Reutemannem a Piquetem až do rozhodujícího závodu v Las Vegas.

Niki Lauda během třítýdenní přestávky mezi oběma zámořskými závody oficiálně oznámil svůj návrat do formule 1 v týmu McLaren. Mezi betonovými bloky parkoviště hotelu Caesars Palace se ve městě hazardu rozhodovalo mezi třemi kandidáty na mistrovský titul: Reutemann přijel s 49 body, Piquet s 48 a Laffite s 43 body. První místo na startu v Las Vegas vybojoval vedoucí muž průběžného pořadí Reutemann před týmovým kolegou Jonesem, od kterého však vzhledem k napjatým vztahům uvnitř stáje nemohl čekat žádnou pomoc. Piquet obsadil 4. pozici na roštu a Laffite se kvalifikoval až jako dvanáctý. Po startu závodu vyrazil do čela Jones, zatímco Reutemann se propadl až za Villeneuvea, Prosta a Giacomelliho. Laffite postoupil na 7. příčku těsně před Piqueta. Ve 3. kole předjel Prost Villeneuvea a posunul se na 2. pozici. V následujícím kole se Laffite propracoval na 5. místo, když předjel Watsona. Reutemann mezitím klesl na 7. místo a Piquet byl stále až osmý. Pořadí v čele se pak ustálilo až do 18. kola, kdy Piquet a Andretti předjeli Reutemanna. Ve 22. kole Brazilec zdolal také Watsona. Po odstoupení Villeneuvea se Piquet ocitl již na 5. příčce, vzápětí jej ale předjel Andretti. Krátce nato se čtvrtý Giacomelli propadl po výletu mimo trať a jeho týmového kolegu Andrettiho vyřadila porucha zavěšení, a tak se Piquet posunul na 4. pozici za Jonese, Prosta a Laffitea. Ve 33. kole Prost zamířil pro nové pneumatiky. Reutemann tím povyskočil na bodovanou 5. pozici. Prost se začal opět probojovávat vpřed. Ve 46. kole již pilot Renaultu opět kroužil na 2. místě za Jonesem. Laffite poté rovněž odbočil pro čerstvé obutí, a tak se Piquet posunul na 3. pozici. Jezdce Brabhamu brzy předjeli Mansell a Giacomelli. Reutemann znovu klesl až na 7. místo. Těsně za Argentincem následoval Laffite. Jones udržel vedení po celý závod a rozloučil se s formulí 1 vítězstvím před Prostem a Giacomellim. Piquet nakonec dorazil do cíle vyčerpávajícího závodu v Nevadské poušti na pokraji fyzického zhroucení jako pátý, což mu stačilo k zisku titulu mistra světa, protože Laffite ukořistil jen 1 bod za 6. místo a Reutemann proťal cílovou čáru až jako osmý.

Sezóna 1981 v mnohém připomínala předchozí ročník mistrovství světa. Zákulisní spory zastínily napínavý souboj o mistrovské tituly mezi týmy Brabham a Williams, do kterého promluvil i Laffite s Talbot-Ligierem. Dramatickou koncovku nejlépe zvládl Nélson Piquet. Vyrovnané výkony znesvářených kolegů Reutemanna a Jonese vynesly stáji Williams alespoň vítězství v Poháru konstruktérů.

Na celkové pořadí šampionátu 1981 se můžete podívat ZDE.