Říká se, že někteří jezdci mají závodění v krvi, a tak se naše dnešní exkurze do světa historie Formule 1 bude týkat těch závodníků, u nichž se toto označení dá vzít doslova.
Na úvod naše seriálu jsem si zvolila Gillese a Jacquese Villeneuveovi. Gilles sbíral úspěchy už před vstupem do Formule 1, když se stal v letech 1974-1976 mistrem Formule Atlantic. Závodil také na sněžných skútrech a v roce 1973 se stal vítězem ve Světové sérii. Když v závodě v Trois-Rivières závodil s Jamesem Huntem a porazil ho, zmínil se o něm Angličan při svém návratu do Evropy Teddymu Mayerovi, jenž následně s Gillesem podepsal smlouvu na několik velkých cen, a tak Gilles debutoval ve Formuli 1 ve Velké ceně Velké Británie 1977 v McLarenu, kde obsadil 11. příčku. Za McLaren měl odjet 4-5 závodů, ale odjel jen jeden, ačkoliv dostal zaplaceno za všechny dohodnuté. Částečně s přispěním přesvědčování Chrise Amona a Waltera Wolfa se mladého Kanaďana rozhodl do svého třetího vozu posadit Enzo Ferrari.
Z počátku se Gillesovi moc nedařilo, v Japonsku dokonce zabil dva diváky, kteří ovšem stáli v zakázané zóně. Jeho monopost se vzpínajícím koníkem se do garáže často vracel v podobě šrotu. Kanadská a italská média se ho snažila vystrnadit od Ferrari, ale velký Commendatore si ho oblíbil, zejména jeho dravý agresivní závodní styl, a tak na konci sezóny musel z Ferrari odejít Carlos Reutemann. První závod, jenž vyhrál, byla jeho domácí Velká cena Kanady 1978, kterou zároveň poprvé hostil okruh v Montrealu. V následujícím roce se stal vicemistrem světa. Pak ale přišla hubená léta v podobě nekonkurenceschopných vozů, a když v roce 1982 vyvinulo Ferrari vůz, s nímž mohl bojovat opět o titul, zabil se při tréninku na Velkou cenu Belgie 1982 v Zolderu a Formule 1 přišla o velmi talentovaného jezdce, který za svou krátkou kariéru vyhrál šest závodů, třináctkrát stanul na stupních vítězů, dvakrát vybojoval pole positions a zajel osm nejrychlejší kol závodu.
Když Gilles zemřel, bylo jeho synovi Jacquesovi necelých 11 let. Pokud by se někdo domníval, že úmrtí jeho otce ho odradí od motoristického světa, mýlil by se. Již dva roky po otcově smrti začal závodit na motokárách. Neodrazovala ho ani jeho matka Joann, která přišla o manžela a o svého syna měla o to větší strach. Jeho strýc Jacques Villeneuve starší, taktéž závodník, ho zapsal do závodní školy Jima Russela a mladý Jacques se ukázal jako velký talent. Prošel řadou sérií, od Formule 3, přes severoamerickou sérii Toyota Atlantic, až po IndyCar. V roce 1996 postoupil, jako šampion formule CART, až do Formule 1, když podepsal dvouletou smlouvu s Williamsem. Hned ve svém prvním závodě, Velké ceně Austrálie, vybojoval pole positions a nakonec obsadil druhou příčku, když ho zbrzdil únik oleje. Ve svém prvním ročníku 1996 vyhrál čtyři závody, čímž drží rekord spolu s Lewisem Hamiltonem, a stal se vicemistrem světa, což je další rekord, který drží spolu s Hamiltonem.
V následující sezoně 1997 bojoval o titul s Michaelem Schumacherem. O titulu se rozhodovalo v posledním závodě, první dva jezdci šampionátu spolu kolidovali, přičemž Jacques dokázal závod dokončit na třetí pozici, Schumacher musel odstoupit a nakonec byl diskvalifikován z celého ročníku za úmyslné zavinění nehody. Jacquesovi se tedy podařilo něco, co jeho otci ne, stal se mistrem světa. Další sezony to šlo ale již s Jacquesem z kopce, vystřídal týmy B.A.R., Renault, BMW a BMW Sauber. Ve Velké ceně Německa 2006 havaroval a zranil se, nahradil ho Robert Kubica. Jacques se do Formule 1 již nevrátil, i když se o to několikrát pokoušel. V F1 vyhrál celkem 11 závodů, 23x stál na stupních vítězů a 13x na PP, zajel devět nejrychlejší kol závodu. Jen krůček chyběl Jacquesovi k zisku Triple Crown of Motorsport – vyhrál 500 mil v Indianapolis, titul ve Formuli 1, ale v závodě 24 hodin Le Mans skončil druhý (2008). Díky jeho výrokům je o něm neustále slyšet.