Tragické nehody #1: Alberto Ascari a smrt opředená záhadami

Nejdříve ve zkratce k jeho závodní kariéře, jejíž počátky přerušila druhá světová válka, ačkoliv ještě v roce 1940 závodil, když se zúčastnil závodu Mille Miglia. Startoval tehdy v týmu Enza Ferrariho, který se osamostatnil, když odešel od Alfy Romeo. Mimochodem, Enzo Ferrari byl týmový kolega jeho otce Antonia, který ale zemřel, když byl Alberto malý chlapec. Alberto nemusel narukovat do armády, vedl totiž s přítelem Luigim Villoresim podnik s tankery dopravujícími olej. A právě Villoresi ho po válce přesvědčil, ať znovu usedne za volant. V roce 1948 spolu závodili v Maserati a o rok později nastoupil Ascari k Ferrari, s nímž se po vzniku nového šampionátu účastnil Formule 1. V roce 1949 se také stal mistrem Evropy i Itálie. První velkou cenu ve Formuli 1 vyhrál v roce 1951 – radoval se na Nürburgringu. V letech 1952 a 1953 se poté stal mistrem světa (jednalo se o sezony takzvané „dětské formule“). Svou kariéru poté spojil s Lancií, přičemž ale při čekání na nový vůz, které se protáhlo na celý rok 1954 (vyjma závěrečné velké ceny), závodil s Maserati.

V roce 1955 ve Velké ceně Monaka přišla známá nehoda. Psal se 22. květen a Ascari startoval ze čtvrtého místa. Dokázal se dostat na druhé místo díky problémům Juana Manuela Fangia a Jeana Behry. Poté, co musel odstoupit i vedoucí závodník Stirling Moss, postoupil Ascari na první pozici. Jenže tu si neužil moc dlouho, jelikož při výjezdu z tunelu nezvládl přechod ze šera na světlo, což ho rozhodilo a dostal smyk. Následně se jeho Lancia převrátila, narazila do pytlů s pískem a spadla do moře. Ascari se však z vozu zvládl vyprostit ještě před tím, než se k němu dostali záchranáři. Ani zranění nebyla vážná, jednalo se o oděrky a zlomeninu nosní přepážky. I přes doporučení lékařů, aby italský závodník strávil týden v klidovém režimu na lůžku, se Ascari přesouvá do Itálie. Čtyři dny po nehodě se objevuje na tréninku na závod Supercortemaggiore na Monze. Původně ho měl jet, nyní ale váhá. Proto je překvapující, že se i přesto rozhodl zkusit otestovat vůz. Kolegové Villoresi a Eugenio Castellotti mu v tom nebrání. Ascari kolem boxů projel dvakrát, potřetí však již ne. Jeho život skončil v rychlé zatáčce Vialone, jež dnes nese jeho jméno.

Na místě se našly stopy po intenzivním brzdění. Jaký byl důvod tohoto brzdění, ale není známo. Spekulací je řada. Od možnosti, že mu do obličeje kvůli větru vlétla kravata a v této krátké chvíli ztratil kontrolu nad vozem a zareagoval zkratkově, přes spekulaci ohledně vlivu zranění z monacké nehody. Enzo Ferrari, a nejen on, zase například tvrdil, že si přes trať krátil cestu na oběd neznámý nádeník, který se o tom svěřil na smrtelné posteli faráři, čemuž by právě mohly nasvědčovat brzdné stopy od pneumatik, když by se eventuálně mohl italský závodník snažit zabránit srážce s tímto člověkem. Ironií by bylo, že Ascari předtím než nastoupil do vozu, zavolal manželce, že se lehce zdrží a na oběd přijde později a za jeho smrtí by stála osoba, která si krátila cestu na oběd.

Mnozí také připomínají neuvěřitelnou sérii náhod, které obestírají Ascariho smrt. Italský závodník byl totiž extrémně pověrčivý. Říkalo se, že když mu přes cestu přeběhla černá kočka, měl zkažený celý den. Nikdy si nepůjčoval cizí ochranu hlavy a odmítal jezdit s vozy s číslem 26, stejně tak závodit v 26. den v měsíci, jelikož jeho otec Antonio zemřel 26. června 1925. Nejenže si tento den půjčil cizí ochranu hlavy místo své bleděmodré, což udělal poprvé v životě, stejně jako jeho otec v den nehody, ale také zemřel ve věku 36 let, stejně jako otec. Navíc čtyři dny před svou smrtí měl těžkou havárii – nebudete jistě překvapeni, když se dozvíte, že i jeho otec měl čtyři dny před svou smrtí vážnou nehodu. A na závěr, zemřel 26. den v měsíci, stejně jako jeho otec.