Smutný příběh Gunnara Nilssona

Celým jménem Gunnar Axel Arid Nilsson se narodil 20. listopadu 1948 ve švédském Helsingborgu. Z počátku vůbec neuvažoval o kariéře závodního jezdce. Po ukončení studií zamířil na vojnu, kde se přidal k námořnictvu. Po návratu založil se svým kamarádem Danem Molinem odtahovou službu. A právě jeho kamarád Molin mu prodal svůj vůz třídy Formule Super Vee, a tak se stalo, že se, v poměrně pozdním věku takřka 24 let, začala u Nilssona probouzen láska k motoristickému závodění. Švédův raketový postup vzhůru byl způsoben dvěma faktory. Tím první je nesporný obrovský talent a tím druhým dostatek financí.

S otcovými penězi v zádech si dokázal v roce 1973 vyjednat místo v týmu Ecurie Bonnier a účastnit se tak série Formule Super Vee, díky zmiňovanému talentu a zvláštní náhodě dokázal rychle postoupit do Formule 2 a hned vybojovat ve svém prvním závodě čtvrté místo. Měla bych se ale také zmínit, o jakou zvláštní náhodu se jednalo. Nilsson se jel do německého závodiště v Norimberku – Norisringu – zúčastnit závodu Super Vee, ale jelikož jednomu z týmů (Team Pierre Robert) Formule 2 nedorazil závodník, mohl se ho místo něj zúčastnit Gunnar. V roce 1974 se s vlastním vozem March účastnil Formule 3. O rok později se stal jako tovární jezdec Marchu celkovým vítězem britské Formule 3, kde obstál ve velké konkurenci. V témže roce se také zúčastnil Formule Atlantic, kde si připsal pět vítězství a konečné druhé místo. To už ho nějakou dobu sponzoroval Rolf Nilsson (pouze shoda jmen), který finančně podporoval mladé švédské závodníky.

Díky všem těmto jeho úspěchům nebylo divu, že se o něj začaly zajímat i týmy z Formule 1, ať už šlo o Williams, March, Brabham… Za March závodil v nižších sériích a byl i jeho náhradníkem pro Formuli 1, proto chtěl Nilsson u tohoto týmu zůstat. Mezitím se ale v Lotusu rozhádali jeho krajan Ronnie Peterson a Colin Chapman. Chapman se dohodl s Maxem Mosleyem, jedním ze zakladatelů Marchu, na výměně Petersona za Nilssona, a tak Gunnar debutoval ve Formuli 1 v roce 1976 za tým Lotus. Když z kraje sezony získal dvě třetí místa, vypadalo to slibně. Jeho pozice v Lotusu se ale změnila s příchodem Maria Andrettiho, navíc se Lotus nenacházel zrovna v dobrém období. Ročník 1976 zakončil na celkovém devátém místě. V následující sezoně zůstal i přesto u Lotusu a dojel si pro své první vítězství ve Formuli 1 v deštěm zmáčené Velké ceně Belgie na Zolderu.

Po zbytek sezony ale začaly být jeho výkony nevyrovnané a nikdo si nedokázal vysvětlit proč. Pro sezonu 1978 podepsal s týmem Arrows. Nikdy však již za něj nenastoupil. Jeho start byl neustále odkládán. Důvodem odkladů byla skutečnost, že mu v prosinci roku 1977 při rutinní lékařské prohlídce diagnostikovali rakovinu varlat. Právě ta způsobovala jeho nevyrovnané výkony v předešlé sezoně. Nilssonův zdravotní stav se rychle zhoršoval, v Londýně podstoupil intenzivní chemoterapii. Přátelé a známí o jeho stavu mlžili. V červenci 1978, když se objevil na veřejnosti, nebyl téměř k poznání. Zhubl 30 kilogramů a přišel o své vlasy. Stále přesto hovořil o návratu na závodní dráhy. Poté se rakovina rozšířila do lymfatických uzlin, objevil se i tumor na mozku. Nilsson spolu s velkými švédskými osobnostmi jako jsou Björn Borg, skupina ABBA či Ingemar Stenmark, spustil „Gunnar Nilsson Cancer Foundation“, která byla spojená s nemocnicí Charing Cross Hospital v Londýně, kde se léčil. Cílem nadace byl výzkum a boj proti rakovině. Na veřejnosti se naposledy objevil na pohřbu svého přítele Ronnieho Petersona, který zahynul na následky zranění z nehody ve Velké ceně Itálie 1978 na Monze. Gunnar Nilsson ho následoval o pět týdnů později, zemřel 20. října 1978. O dva roky později bylo slavnostně otevřeno nové oddělení v nemocnici Charing Cross, které vzniklo z darů od jeho nadace. Účastnili se ho vdova po Ronniem Barbro Peterson a James Hunt.